POHÁR NEBOLI JEDNOTA
CH IV
Rec Herma Trismegista k Tatovi
POHÁR NEBOLI JEDNOTA
(1) Jelikož Tvurce ucinil celý Kosmos nikoli rukama, nýbrž Slovem, premítej o Nem
takto: jako o tom, kdo je prítomný a kdo vždy jest, kdo vše ucinil a je Jeden Jediný; jako o
tom, kdo svou vulí vytvoril vše, co jest. Toto je totiž jeho telo, které není hmatatelné ani
viditelné ani meritelné ani rozlehlé ani podobné nicemu jinému.1 Není prece ohnem, ani
vodou, ani vzduchem, ani duchem, nýbrž to vše je díky Nemu.2 Protože je dobrý, pojal úmysl
zasvetit toto vše Sobe Jedinému3 a zkrášlit4 zemi.
(2) Jako šperk5 božského tela seslal Cloveka, smrtelného živého tvora jako šperk tvora
nesmrtelného. <Tento> šperk získal ovšem oproti ostatním živým tvorum a oproti Kosmu
navíc Rec a Mysl.6 A tento Clovek se stal divákem božího díla, i užasl a poznal Stvoritele.
(3) Rec, Tate, rozdelil tedy <Buh> mezi všechny lidi, Mysl však nikoliv. Ale ne snad, že
by nekterým <z nich> neprál: vždyt neprejícnost neprichází odtud,7 nýbrž povstává <zde>
dole v duších lidí, kterí nemají Mysl.
Tat: A proc tedy, otce, nerozdelil Buh Mysl všem?
Hermés: Chtel ji postavit doprostred, synu, jako cenu, kterou si duše mají vybojovat.
(4) Tat: A kam ji postavil?
Hermés: Naplnil Jí veliký Pohár, seslal jej dolu a ustanovil hlasatele, jemuž prikázal
hlásat lidským srdcím toto:
1 Stobaios: “ani podobné žádnému jinému telu”.
2 Stobaios: “nýbrž vše je od Neho”.
3 Nock opravuje na “pojal úmysl zasvetit toto vše <ne>jen Sobe samému”.
4 Též “usporádat, ucinit Kosmem”.
5 Doslova “jako kosmos božského tela”.
6 Cteme dle opravy. Kodexy mají doslova: Šperk (kosmos) získal ovšem oproti ostatním živým
tvorum neco víc, oproti živému tvoru a Kosmu Rec a Mysl. Nock opravuje na Kosmos získal
ovšem oproti ostatním živým tvorum vecnost svého života, <Clovek však> oproti Kosmu Rec a
Mysl.
7 Cteme dle opravy. Kodexy vyjadrují totéž kostrbateji: Ale ne snad, že by <nekterým z nich>
neprál: vždyt kdykoli je nekdo neprejícný, pak <tato neprejícnost> neprichází odtud...
“Neprejícnost” = fthonos, tj. “závist”.
2
“Ponor se, to, které mužeš, do tohoto Poháru; to, které veríš, že vystoupíš k Tomu, kdo
tento Pohár seslal; to, které poznáváš, k cemu jsi povstalo.”
Ti pak, kdo této zvesti porozumeli8 a ponorili se do Mysli, získali úcast na známosti a
stali se dovršenými lidi, nebot prijali Mysl.
Ti však, kdo se s onou zvestí minuli, jsou sice sami rozumní, ale Mysl neprijali, a
proto jim není známo, k cemu povstali a díky jakým <pocátkum>. (5)Jejich vnímání mají
blízko k vnímáním nerozumných tvoru. Jejich povaha9 spocívá v náruživosti a vášni, nad
nicím nežasnou, a to ani nad tím, co stojí za podívanou; oddávají se rozkoším a choutkám10
<svých> tel a verí, že kvuli nim clovek povstal.
Ti však, Tate, kdo získali úcast na onom vznešeném daru od Boha, ti jsou co do svých
skutku ve srovnání <s temi druhými jako> nesmrtelní oproti smrtelným. Objali v sobe svou
Myslí vše, co je na zemi, na nebi, i pokud je co nad nebem. Až tak vysoko se pozvedli, uvideli
Dobro a spatrivši je, zacali své vezdejší živobytí považovat za špatný vtip.11 Jsou povzneseni
nad vše telesné i netelesné a spechají k Jednomu a Jedinému.12
(6) Toto je vedení Mysli, Tate, punc13 božských vecí a poznání Boha - nebot onen Pohár
je božský.
Tat: I já chci být ponoren, otce.
Hermés: Pokud nejprve nebudeš nenávidet své telo, synu, nebudeš schopen milovat
sebe sama. Jakmile však zacneš milovat sebe sama, nabydeš Mysl; a když budeš mít Mysl,
získáš i úcast na vedení.
Tat: Jak to myslíš, otce?
Hermés: Je prece nemožné, synu, upínat se k obojímu: ke smrtelnému i k božskému.
Jsou totiž dva druhy toho, co je: telesné a netelesné; v tom prvním je smrtelné, v tom druhém
je božské. Volba jednoho z nich je ponechána na tom, kdo chce volit. Kde ovšem nezbývá než
si zvolit, tam obojí <naráz mít> nelze. Pokud je odstrceno jedno, projeví se pusobení druhého.
8 Též “kdo se s touto zvestí sešli, setkali” — protikladem jsou ti, kdo se s ní “minuli” (viz
další vetu).
9 Doslova “smes” (krasis), prenesene však “temperament” (smes barev) zakládající povahu.
10 Ficino prekládá “libidinibus”.
11 Doslova za “neštestí” ci “nehodu” (symfora, tj. “to, co se sebehlo ci prihodilo”, vetšinou
neštastne). Ficino prekládá výstižne miseria. Je to “príhoda” v podobném významu jako ve
spojení “srdecní príhoda”.
12 Strední rod (“Jedno a Jediné”).
3
(7) Pusobení toho mocnejšího je pak nejen nejkrásnejší volbou, jaké muže volící dojít -
totiž aby byl clovek zbožšten - nýbrž ukazuje i úctu k Bohu. Pusobení toho slabšího však
privodilo zkázu Cloveka. Proti Bohu se ovšem neprovinil v nicem jiném14 než v tom, že tak
jako když pruvody procházející stredem nejsou samy schopny nic uskutecnit, nýbrž se jen
pletou pod nohy ostatním, stejne tak i oni pouze pochodují Kosmem v pruvodech, k nimž se
pridali pod vlivem telesných rozkoší.15
(8) Když se tomu tedy má takto, Tate, pak nám Buh nabídl a bude nabízet vše, co je od
Neho. Na nás16 je, abychom to stacili prijímat a neselhali.17 Nebot Buh je nevinný: my sami
jsme viníky vecí zlých, když jim dáváme prednost pred dobrými. Vidíš, synu, kolika tely je
nám treba projít, kolika chóry daimónu, kolika drahami hvezd a <jejich> soudržností,
abychom prispechali k Jednomu a Jedinému <Bohu>. Nebot Dobro je prístupné,18 bez hranic
a bez konce, a samo o sobe je navíc bez pocátku - to jen nám se zdá, že jeho pocátkem je
známost. (9) Známost se však nestává pocátkem Dobra, nýbrž <pouze> nám poskytuje
pocátek našeho seznamování s Ním. Chopme se tedy rychle tohoto pocátku a všechno rychle
projdeme.
Velmi krivolaká je však ta cesta, na níž máme opouštet veci, které nás obvykle
obklopují, a vracet se k tem, jež jsou dávné a puvodní. Vždyt veci, které se jeví, nás teší,
nezjevné však vzbuzují neduveru. Zjevným je ovšem zjevnejší vše zlé, zatímco Dobro je jim
nezjevné; nemá totiž tvar ani výraz. Proto je podobné sobe samému, ale nepodobné všemu
ostatnímu. Je totiž nemožné, aby se netelesné zjevovalo telu. (10) Toto je rozdíl mezi
podobným a nepodobným, a nedostatek nepodobného vuci podobnému.
Nebot Jednota je pocátkem a korenem všeho a je ve všem jako koren a pocátek. Bez
pocátku pak není nic. Pocátek však není z niceho, než ze sebe sama, protože je pocátkem
všeho ostatního. Tím je ovšem práve proto, že se mu jiného pocátku nedostalo. Jelikož je tedy
Jednota pocátkem, obsahuje v sobe zároven všechna císla, sama v žádném obsažena; plodí
všechna císla, sama jiným císlem nezplozena. (11) Vše zplozené je pak nedokonalé a
13 Doslova “rytina, otisk” (vyryté znamení, pecet). Toto ctení je ovšem až výsledkem drobné
opravy (entoria na entoreia). S vetší opravou (euporia): “hojnost” ci “otevrení cesty (vecem
božským)”. S ješte vetší (theória): “nazírání”.
14 Mead prekládá “soulad Boha ovšem neporušil v nicem jiném...” (plémmelein znamená
doslova “zpívat falešne, být nesouladný”).
15 Editori opravují na “vedeni (popr. svedeni s cesty) telesnými rozkošemi”.
16 Vetšina rukopisu cte “na vás”.
17 Doslova “... pak nám bylo a bude k dispozici vše, co je od Boha. Vše, co je od nás, necht
následuje a neopožduje se”.
4
delitelné,19 muže rust nebo se zmenšovat; dokonalému se však nic takového nestává. Co pak
muže rust, roste od Jednoty, je to však v zajetí své vlastní slabosti, nebot to již není schopno
obsáhnout Jednotu.20
Toto je tedy obraz Boha, Tate, který jsem se ti pokusil nacrtnout, nakolik je to možné.
Pokud onen obraz presne nazreš a poznáš21 ocima srdce, ver mi, synu, nalezneš cestu k tomu,
co je nahore. Spíše te však povede sám ten obraz. Ta podívaná má totiž jednu zvláštní
vlastnost: Zmocnuje se tech, kdo dospeli až k jejímu nazrení, a pritahuje je, jak se ríká, jako
magnetovec železo.
18 Možná též “schudné”. Editori však opravují na “neprístupné, neschudné, neprekrocitelné”.
Viz komentár.
19 Tak Stobaios. Kodexy ctou “nerozlišené”.
20 Tato veta není u Stobaia.
21 “Nahlédneš Myslí”, “uvedomíš si” (noéseis).