Asklépiovy definice pro krále Ammóna
CH XVI
Asklépiovy definice pro krále Ammóna
(1) Posílám ti, muj králi, duležité pojednání, které je jakoby souhrnem a pripomínkou všech
ostatních. Není psáno v souladu s mínením vetšiny lidí, nýbrž je naopak v mnoha ohledech
vyvrací. Tobe se ostatne bude zdát, že protirecí nekterým z mých vlastních pojednání. Muj
ucitel Hermés, který se mnou casto rozmlouval, at už v soukromí ci za prítomnosti Tata, totiž
ríkával, že tem, kdo budou mé knihy císt, bude jejich /myšlenkové/ usporádání pripadat
mimorádne jednoduché a jasné, prestože je naopak nejasné, a smysl jeho slov je v nem skryt.
A už úplne nejasné se prý stane, jakmile si Rekové pozdeji usmyslí, že náš jazyk preloží do
svého vlastního, címž dojde k naprostému prekroucení a znejasnení všech spisu. (2) Pokud je
však spis vyjádren v puvodním jazyce, smysl jeho slov je jasný. Sám specifický zvuk a
intonace egyptských výrazu v sobe totiž podržuje pusobení toho, co se vyslovuje.
Nakolik je to tedy v tvé moci, králi - a v tvé moci je vše - , zachovej tento spis
nepreložený, aby se takto duležitá mystéria nedostala k Rekum, a aby v dusledku nabubrelého
vyjadrování Reku se vší jeho rozplizlostí a jakoby vyfinteností neprišla vnivec vznešenost,
hutnost a pusobivost slovního vyjadrování našeho. Spisy Reku, muj králi, zavádejí totiž samé
novoty a jsou pusobivé tak akorát ve svém dokazování; a taková je recká filosofie, šumení
slov.1 My sami naopak nepoužíváme slova, nýbrž zvuky, které jsou plné cinu.
(3) Nyní však již zahájím svou rec, a to tím, že budu vzývat Boha, vládce, stvoritele, otce a
obklopovatele celku - Jednoho, který je vším, a veškerého, který je Jedním. Nebot plnost
všech vecí je Jedním a v Jednom - nikoliv tak, že by se Jedno rozdvojovalo, nýbrž tak, že je
obojí Jedním. Tuto myšlenku mej, muj králi, stále na pameti, zatímco se budeš zabývat mým
spisem. Jestliže totiž nekdo zaútocí proti tomu, co se zdá být vším, jedním a totožným, a bude
se to snažit oddelit od Jednoho, nebot výraz “vše” pochopil ve smyslu mnohosti a nikoliv ve
smyslu plnosti, pak tím, že prerušil vazbu mezi Vším a Jedním - pokud vubec je nejaké Jedno,
což je - a nikdy Jedním být neprestávají, aby se plnost nerozpadla.
(4) Pohlédni na nejvnitrnejší cásti zeme, jak z nich prýští prameny vod a ohne. Na témže
míste tu lze videt tri prirozenosti - ohne, vody a zeme - jak se odvíjejí od jednoho korene.
Proto je také Zeme pokládána za zásobárnu veškeré látky, která zásobu látky vydává vzhuru a
na oplátku sama prijímá skutecnost pocházející shury. (5) Takovýmto zpusobem Tvurce,
1 Viz výraz u Tatiana a Justina.
2
totiž Slunce, stále svádí dohromady nebe se zemí, když privádí dolu bytí, naopak látku vynáší
vzhuru. Vše pak pritahuje ke Slunci a do jeho blízkosti a sám od sebe všechno všem dává a
nezištne poskytuje svetlo. To on je tím, jehož dobrá pusobení pronikají nejen nebem a
vzduchem, ale dokonce i na zemi do jejích nejspodnejších hlubin a propastí.
(6) Pokud je ovšem i nejaká bytnost nahlédnutelná myslí, pak je jí objem Slunce a jejím
príjemcem by mohlo být slunecní svetlo. Z ceho však tato bytnost sestává a odkud pritéká, to
ví jen on2 sám ... nebot je sobe samému blízký jak co do místa, tak co do prirozenosti ... my
jej nevidíme, nýbrž jsme nuceni jej chápat na základe dohadu.
(7) Zrení Slunce však není vecí dohadu, nýbrž samo svetlo jeho pohledu nadmíru jasne
ozaruje celý Kosmos nad sebou i pod sebou. Je totiž usazeno ve stredu,3 ovenceno korunou
Kosmu. Je jakoby dobrým vozatajem, který zajistil sprežení Kosmu rovnováhu a privázal si je
k sobe, aby se nemohlo pohybovat jakkoliv nesporádane. Jeho otežemi jsou život, duše, duch,
nesmrtelnost a vznikání. Tyto oprate má uvolnené a nechává Kosmos ubíhat, i když ne daleko
od sebe, nýbrž - máme-li ríci pravdu - spolu se sebou.
(8) A takovýmto zpusobem je všechno utváreno: Na jedné strane prideluje Slunce vecné
trvání nesmrtelným a živí nesmrtelné cásti Kosmu svým vzhuru tíhnoucím svetlem, které
vychází z jeho opacné strany - z té, která hledí smerem k nebi. Na druhou stranu tím svým
svetlem, které ozaruje celou vydutou oblast vody, zeme a vzduchu, a je v ní uzavreno, Slunce
oživuje a rozhýbává prostrednictvím zrození a premen všechny ty tvory, kterí žijí v techto
oblastech Kosmu. (9) Navzájem je pretvárí a transformuje na zpusob jakési klikaté
cyklicnosti, když vzájemná premena všeho vymenuje: rody za rody, jednotlivce za
jednotlivce. Takto tedy Slunce i ve zdejších oblastech Kosmu vykonává stejnou tvurcí cinnost
jako v oblasti onech velikých tel. Nebot trvání každého tela spocívá v premene; u
nesmrtelného tela ovšem tato premena probíhá bez rozkladu, zatímco u smrtelného
s rozkladem. Práve tím se liším nesmrtelné od smrtelného a smrtelné od nesmrtelného.
(10) Jako je pak slunecní svetlo jednolité, stejne tak jednolitá a nepretržitá je i slunecní
životodárnost, a to jak ve smyslu místním, tak co do zásobování všeho. Proto má Slunce
kolem sebe mnohé chóry daimonu podobných rozmanitým armádám. Tito prebývají spolecne
2 Démiúrgos = Slunce.
3 Viz Plútarchos, Platónské otázky, 8.ot., p.106c:
“Podle Theofrasta Platón ve stárí litoval, že Zemi prisoudil prostrední místo ve všem.”
Plútarchos, Život Numúv, kap. 11, po ref. o pythagorejském heliocentrismu:
“Takto prý o Zemi soudil i Platón ve stárí.”
3
/se smrtelníky/, nemají však daleko ani k nesmrtelným; a odtud seshora dohlížejí na lidské
záležitosti, nebot obdrželi podíl i na jejich oblasti. Príkazy bohu vykonávají prostrednictvím
bourí, vichric, blesku, promen ohne a zemetresení, a dále též prostrednictvím hladomoru a
válek; tímto vším odplácejí bezbožnost. (11) Nebot práve bezbožnost je tím nejvetším zlem,
jehož se lidé dopouštejí vuci bohum. Bohum totiž náleží konat dobro, lidem žít zbožne,
daimonum pak napomáhat /bohum/. Za všechno ostatní, ceho se lidé opovažují - at už
z omylu, z troufalosti, z nutnosti, které ríkají osud, ci z neznalosti - za toto vše nenesou pred
bohy zodpovednost. Jediná bezbožnost podléhá spravedlivé odplate. (12) Slunce tedy
uchovává a živí všechny rody. A jako Kosmos nahlédnutelný myslí objímá Kosmos
vnímatelný, a tím mu dává objem a naplnuje jej pestrými a všeforemnými tvary, tak také
Slunce objímá všechny veci v Kosmu, a tím dává objem a sílu všemu, co se zrodí, a naopak
prijímá zpet všechno, co se vycerpalo a rozplynulo.
(13) Pod velením Slunce je serazen chór daimonu, ci spíše množství chóru. Nebot
daimonu je mnoho a jsou rozmanití: jsou serazeni pod jednotlivými hvezdnými oddíly, a
jejich pocet je pro každou hvezdu stejný. V tomto serazení tedy slouží každé z hvezd. Co do
své prirozenosti, to jest co do svého pusobení - jsou dobrí nebo špatní; nekterí z nich jsou
ovšem smíseni z dobra i zla. (14) Všichni tito daimóni obdrželi losem plnou moc nad vecmi
na zemi i nad všemi pozemskými zmatky, a proto zpusobují všeliké nepokoje, a to jak obcím
ci národum jakožto celku, tak každému jednotlivci zvlášt. Daimóni totiž naše duše utvárejí a
podnecují ku svému obrazu, pricemž jsou usazeni v našich nervech, v morku, v žilách a
tepnách, ba i v samotném mozku; nekdy pronikají dokonce až do vnitrností. (15) Jakmile se
každý z nás narodí a získá duši, berou si ho na starost daimóni, kterí jsou prirazeni každé
z hvezd a kterí mají práve službu v závislosti na kvalite okamžiku zrození. Tito daimóni se
totiž v každém okamžiku vzájemne strídají, takže ve službe nezustávají stále ti samí, nýbrž se
cyklicky obmenují. Jakmile tedy tito daimóni pronikli skrze telo až do dvou cástí duše, dává
každý z nich v souladu s vlastním pusobením duši její specifické pokrivení. Rozumová složka
duše však stojí mimo vládu daimonu a je uzpusobena k prijímání Boha.
(16) Pokud tedy rozumovou složku nejakého cloveka ozárí prostrednictvím Slunce jediný
boží paprsek (takovýchto lidí je ale všehovšudy jen pár), pak jsou tím jeho daimóni zbaveni
pusobnosti. Proti jedinému paprsku Boha totiž nikdo nic nezmuže - ani nikdo z daimonu ci
bohu. Všichni ostatní jsou však daimóny vláceni a unášeni po stránce duševní i telesné, a ješte
se jim tato daimonská pusobení líbí a libují si v nich. Rozum však není touživou láskou, která
je prícinou a zároven i obetí našeho bloudení.
4
Daimóni mají tedy na starost veškerou správu vecí pozemských, pricemž jako nástroju
k tomu užívají našich tel. Tuto zprávu pak Hermés nazval osudem.
(17) Kosmos nahlédnutelný myslí tedy závisí na Bohu, Kosmos vnímatelný zas na tom
nahlédnutelném myslí; Slunce pak prostrednictvím Kosmu nahlédnutelného myslí i Kosmu
vnímatelného prijímá od Boha prítok a zásobu Dobra, to jest tvurcí aktivity. Okolo Slunce je
osm sfér, jež na nem závisejí: sféra stálic, šest sfér planetárních a jedna obklopující Zemi.4 Na
techto sférách závisejí daimóni, na daimónech pak lidé. Tímto zpusobem tedy všechny veci i
bytosti závisejí na Bohu. (18) Procež je Buh Otcem všech vecí, Slunce jejich Tvurcem,
Kosmos pak nástrojem této tvurcí aktivity. A bytnost nahlédnutelná myslí spravuje nebe, nebe
spravuje bohy, daimóni jsou pak podrízeni bohum a spravují lidi. A toto je vojsko bohu a
daimonu. (19) Jejich prostrednictvím Buh všechno tvorí pro sebe sama, a všechny veci jsou
tak cástmi Boha. Pokud jsou však všechny jeho cástmi, pak je Buh tím vším. Když tedy Buh
všechno tvorí, tvorí sebe sama. A nikdy se svým tvorením nemuže ustat, nebot i on sám je
neustálý. Jako tedy Buh nemá žádný konec, tak ani jeho tvorení nemá pocátek ani konce.
4 Pozor: