Pálení kadidla
Kadidlo
Zjevení Janovo 8, 1–6 Ondřej Stehlík
Kniha Janova zjevení, poslední kniha Bible je zvláštní knihou, prazvláštní knihou. Chce otvírat pohled do budoucnosti, a všimněte si, otvírá přitom pohled do nebe, k božskému nebeskému dvoru. Celá kniha Zjevení tak najisto počítá s tím, že to, co se děje na zemi, je určeno nebeskými ději. Že běh pozemských dějů je určován tím, co se odehrává v nadsvětné sféře, v nebi, u božského dvora. Zjevení se navrací k pozměněnému, přeci však plnokrevnému mytickému myšlení. A při té příležitosti Kniha zjevení znovu a intensivně otevírá rozumem již skoro zavřenou pokladnici prorockých vizí, prastarých náboženských obrazů, vytěsňovaných mytických metafor, zapomínaných archetypů. Presbyter Jan tuto pokladnici otvírá a právě z jednotlivých kamínků náboženských metafor a mytických střípků začíná skládat obraz nové naděje.
 Stojánek na pálení kaidla – Megido |
Jedním z prastarých a dnes již skoro zapomenutých náboženských střípků je spojení modlitby s pálením kadidla. Ve starověku se to rozumělo skoro samo sebou, patřilo to mezi obyčeje. Každá slavnostnější modlitba, každá závažnější modlitební prosba a snad všechny liturgické chrámové modlitby byly provázeny buď oběťmi nebo pálením kadidla. Spojení modliteb s pálením kadidla bylo naprosto samozřejmé. Modlitebník se modlil a zároveň pálil kadidlo a nemuselo to být ani zmíněno. Na druhou stranu, když někdo v náboženském kontextu pálil kadidlo, znamenalo to, že se zároveň modlí, o něco prosí.
Dnešní neděle se podle církevního roku jmenuje Rogate, to znamená vyprošujte. Je to z žalmu 122 (verš 6) Vyprošujte Jeruzalému pokoj. Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Téma dnešní neděle podle starocírkevního určení je modlitba, prosba, přímluvy. My se dnes tedy podíváme, jak nám toto téma může nově osvětlit prastaré spojení modliteb a pálení kadidla. Nebudeme se znovu učit při modlitbách kadidlo pálit. Již starozákonní proroci správně upozorňovali na nebezpečí zvnějšnění víry. Věrnost Pánu Bohu se neměří na počty obětovaných zvířat, vroucnost a opravdovost modliteb se také nedá poměřovat na váhu spáleného kadidla. Asi je správné, že se protestantismus osvobodil od mnohých vnějších forem zbožnosti. Nebudeme je nejspíš znovu zavádět, můžeme je ale vyložit, můžeme se jimi nechat oslovit a čerpat z nich inspiraci.
Obnovovat staré formy zbožnosti ani není možné, plný smysl totiž dávaly v úplně jiném světě. Zvyk pálit kadidlo při modlitbách patří do prostorově rozděleného světa, do světa rozděleného na patra, božské patro, pozemské patro a podsvětní patro. Ve světě, kde lidé obývají zemi a božský svět je na nebi, je pálení kadidla při modlitbách srozumitelné a promlouvá hned několika způsoby. Proužek voňavého dýmu stoupá vzhůru a doprovází, snad i eskortuje pronášené modlitby. Stužka kouře stoupající z kadidla zviditelňuje vzhůru stoupající modlitby. Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že pálené kadidlo bylo jakýmsi schodištěm či výtahem na modlitby. Bylo však i něčím víc. V antropomorfním vnímání byl Bůh podoben člověku. Nejednou se i ve Starém zákoně ozve, že pálená oběť je Bohu sladkou vůní. Kouř kadidla tedy nejenom provázel modlitby při cestě vzhůru do nebe, ale podílel se značnou měrou i na jejich příznivém přijetí u Božího dvora.
 „Rohatý“ oltář z Megida – možná určen k pálení kadidla |
My už dnes nežijeme ve světě prostorově rozděleném na patra. A třebaže jsme se asi všichni setkali s feudálním vyřizováním žádostí, není to pro nás žitá norma a již vůbec to není ideál. V tom je náš svět právě odlišný od světa starověkého i středověkého. A přeci je zde zajímavý a podnětný přínos. Kadidlo pálené při modlitbě, proužek voňavého dýmu, který z něj stoupá, pozvedá zároveň pohled vzhůru, ukazuje nad sebe a mimo sebe. Stejně jako každou modlitbou zůstáváme v tomto světě, ponořeni do jeho strachů i radostí, starostí i nadějí, ale vztahujeme se, měli bychom se vztahovat nad a mimo sebe a nad a mimo tento svět.
Modlitby spolu s kadidlovým kouřem stoupaly vzhůru. Přeci však naplňovaly i veškerý prostor kolem dokola silnou a příjemnou kořenitou vůní. I ten kouř, který zůstal při zemi, i ta vůně, která nevystoupala vzhůru, hrála v bohoslužbách významnou roli. Odborně se té roli říká apotropická, po česku zapuzující. Věřilo se, že vůně z páleného kadidla zapuzuje démony. Démoni totiž, co jiného, smrděli. Kde to smrdělo, tam byli démoni a kde byli démoni, tam to smrdělo. Neplatilo to jistě bezezbytku, mohli jistě být i čichem nerozpoznatelní démoni, ale takové bylo tehdejší převládavé přesvědčení. Neposmívejme se starověkým a středověkým lidem, je to možná zjednodušující, ale vcelku správný postřeh. Krom toho, valná většina televizních reklam na deodoranty, repelenty a čisticí prostředky dokazuje, že přesně tak dodnes pracuje i naše podvědomí, jinak by čistotným hospodyňkám na tuhle strunku reklamní společnosti dávno nebrnkaly. Výrobcům by se takové reklamy nevyplatily.
Kadidlo při modlitbách tenkrát chránilo modlitebníka před vnějším ohrožením, zviditelňovalo jeho ochranu, spoluutvářelo prostor soustředění. Snadno si to můžeme aktualisovat. Jistě ne tak, že kolem sebe během modliteb místo kadidla začneme rozprašovat Rexonu, stříkat Off a Raid a vytírat Savem a Cilitem či jinou desinfekcí. Nejsou to totiž zápachy a mouchy a bacily, co nás otravuje a nejvíc ohrožuje při modlitbách, jde o to, abychom se usebrali, soustředili, nenechali se rozptýlit všelijakými duchy, proudy a módami současnosti.
Tak tedy pálení směsi vonných pryskyřic při modlitbách vycházelo z tehdejšího pohledu na svět. Odkazovalo modlitebníka nad a mimo tento svět a viditelně znázorňovalo požadavek modlitebního soustředění. K pochopení těchto motivů jsme museli vstoupit zpět do starověkého způsobu myšlení a pak jej interpretovat, pro sebe vyložit. Modlitba provázená doutnajícím kadidlem měla ale i přímé a blahodárné důsledky pro modlitební život. Abychom je odhalili, nemusíme sestupovat do starověkého způsobu myšlení.
 Obětování kadidla – otisk asyrského pečetítka |
Modlitby s pálením kadidla se řídily pevným řádem, konaly se pravidelně. Starý zákon to říká jasně a mimobiblické prameny to potvrzují – v Jeruzalémském chrámě se taková modlitba konala každé ráno a každý večer. Modlitba provázená pálením kadidla vede zcela samozřejmě k řádu, k pravidelnosti. Příprava a zapálení kadidla si také žádá přípravy, stává se malým obřadem. Mohlo to vést a jistě to také vedlo k prázdnému obřadnictví, to ale není náš případ. Mám takový dojem, že dnes nám hrozí spíš opačný extrém. Takovou ranní modlitbu se zapálením kadidla nesfouknete jednou minutkou ve sprše nebo na tramvajové refýži a večerní zas polomrtví únavou těsně před usnutím. Již proto ne, neboť kadidlo nehoří plamenem, kadidlo pomalu doutná, hoří pozvolna. Zapálit kadidlo při modlitbě vedlo k tomu, že se modlitba nepočítala na vteřinky, ale na minuty. Nemusíme při modlitbě nic zapalovat, ale měli bychom si pamatovat tento vzor pravidelných, možná i trochu obřadných desetiminutovek ztišení a modlitebního usebrání.
A nakonec nikoli nepodstatná vůně. Modlitby s kadidlem byly provoněny. Ta vůně zcela přirozeně vnukala, snad i sugerovala velmi důležité poselství o významu modliteb. Třebaže již zaznělo závěrečné amen a z kadidla vystoupil poslední obláček dýmu, přece něco křehkého, neviditelného, těžko vyjádřitelného zůstává. I modlitba zůstává jako křehká, neviditelná, ale zároveň vnímatelná substance a prostupuje život a naplňuje svět. Každá opravdová a zbožná modlitba, ať vyslyšená nebo nevyslyšená, má svůj veliký význam. Měli bychom si to připomínat a učit se to. Svět už umíme plnit všelijakými démony, jedovatými a otravnými exhaláty svého sobectví. Pravé, zbožné modlitby naplňují prostor tohoto světa příjemnou vůní, která čistí vzduch.