ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA

 

ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA - EVANGELIA

 

 

Kombinované studium pro sborové činovníky

Zpracoval: ThMgr. Petr Krynský

 

Povinná literatura (je zapotřebí si ji opatřit pro doplňující informace):

GNILKA, Joachim. Ježíš Nazaretský – poselství a historie. Praha : Vyšehrad, 2001.

WHITEOVÁ, Ellen Gould. Touha věků, Praha : Advent-Orion, 2000.

 

Doporučená literatura (pro hlubší zájemce):

DRANE, John (ed.). Nová encyklopedie Bible. Praha : Knižní klub, 2000.

HÖRSTER, Gerhard. Úvod do Nového zákona, Praha : Oliva, l994.

MILLARD, Alan. Objevy z biblických časů : Archeologické nálezy vrhají nové světlo na poselství Bible. Praha : Knižní klub, 2000.

POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha : Vyšehrad, 1993

PRITCHARD, J. B. Biblický atlas, Praha : Česká biblická společnost, 1996.

TENNEY, Merril C. O Novém zákoně. Nevročeno.

TICHÝ, Ladislav, Úvod do Nového zákona. Svitavy : Trinitas, 2003.

 

 

 

 

A. D O B O V É   P O Z A D Í

I. ZEMĚPIS PALESTINY

Podíváme se nejprve na scénu, kde se děj odehrává. Palestina je zemí o velikosti asi naší Moravy. Od Dan po Bersabé (častý výraz ohraničující zemi) je vzdušnou čarou asi 250 km.

V dávných dobách byla Palestina zaplavena mořem, památkou zůstalo nejen Mrtvé moře prosycené solí, ale i vrstvy tvrdého vápence, který převládá od Galileje až do Negébu, v nižších polohách a zvláště v zajordánské náhorní planině vystřídán křídou. Na jihu Negébu a v Edému jsou různě zbarvené pískovce, v Galileji, ale též v Moábu a Edómu pronikly sopečnou činností na povrch vyvřeliny, zvláště čedič.

Biblická Palestina se jasně dělí na dvě části. Jako “země zaslíbená” se označuje jenom oblast na západ od Jordánu. Dva a půl pokolení si sice vymohlo místo před Jordánem (t.j. na východní straně Jordánu), tato oblast ale není nazývána “zemí zaslíbenou”. Toto rozlišení je dáno i přírodními podmínkami. Obě části jsou od sebe odděleny geologickým zlomem,který se táhne od Sýrie přes Mrtvé moře, Rudé moře až do východní Afriky.

Zeměpis Palestiny pochopíme nejnázorněji, když si zemi představíme jako sedm pásem ležících vedle sebe (podrobněji v: John Rogerson, Svět Bible, str.58, Knižní klub, Praha, 1996)

 

1.      Pobřežní nížina

Začíná od města Ako, ležící v severním cípu Haifského zálivu. Zpočátku je 5 km široká, pak se nepravidelně rozšiřuje asi na 20 km. Na severu je přerušena Karmelským pohořím. Nížina, jižně od Karmelu k Jafě, je rovina Sáronská, opěvaná v bibli pro svou úrodnost (Pís 2,1). Jižně od Jafy až ke Gáze přechází v 2. pásmo, pahorkatinu.

 

2.      Šeféla

Pásmo oblých pahorků a širokých údolí tvořících přechod od přímořské nížiny k centrálnímu horskému pásmu a skýtající mnoho možností průchodu z nížiny na východ. Vedou tudy i důležité obchodní cesty od severu na jih. Šeféla je hebrejské slovo a znamená “nízko položená krajina”.

 

3.      Pruh centrálních hor

Je to hornatina,spojující Libán se Sínajem. Hřeben této hornatiny byl odedávna střediskem země. Jsou tam mnohá významná města, jako Jeruzalém, Bét-el, Sichem aj. Začíná na severu v horní Galileji, kde dosahuje výšky přes 1000 m. Při severním úbočí Karmelu je horský masiv prolomen Jizreelskou nížinou, svědkem mnoha bitev. Za ní se pak zvedá úrodná a krásná Galilea jako předhůří Libanonu.Na jih se pak rozkládá Samařská hornatina a dál k jihu Judská hornatina, která jižně od Betléma dosahuje výšky 1000 m a pak se pozvolna sklání směrem k Negebu.

 

4.      Judská poušť

Judská poušť je oblast sahající od východního okraje Judských hor po Mrtvé moře a Jordánský úval. Slovo poušť je zde zavádějící, protože vzbuzuje představu krajiny, jako je Sahara, kde je jen písek.I když Judská poušť má některé podobné oblasti, je spíše  skalnatá  a  v určitých ročních obdobích vhodná i pro pastvu ovcí.  Když zaprší (v zimě 100 – 200 mm srážek), poušť rozkvete záplavou květů a je prý velmi krásná. Na západním okraji je Judská poušť asi 800 m nad mořem a z této výšky se propadá na úseku dlouhém 20 km až na 400 m pod hladinou moře. V jihovýchodní části Judské pouště, poblíž Mrtvého moře, leží proslulá pevnost Masada, místo posledního odporu židovských povstalců proti Římu.

 

5.       Pátým pásmem je příkopová propadlina, kterou teče Jordán a kde byla tři jezera: Chule, Galilejské jezero a Mrtvé moře. Jezero Chule, spolu s okolními bažinami, bylo státem Izrael vysušeno, čímž se získala kvalitní orná půda. Jezero Galilejské je 210 m pod hladinou moře a Mrtvé moře necelých 400 m. Řeka Jordán překonává výškový rozdíl více než 900 m od pramene na západním svahu Hermónu do ústí Mrtvého moře při délce 220 km. Mrtvé moře je přibližně 80 km dlouhé a 17,5 km široké. Všechna voda, kterou přivádí Jordán a další řeky, se při vysokých teplotách (v létě nad 4O st.C) odpaří. Voda obsahuje přes 26% soli.Na nejhlubším místě (severní část) je Mrtvé moře 400 m hluboké, na jižní straně jen 6 m. Podmínky v příkopové propadlině se pohybují od polopouštních k pouštním, vyjma území bezprostředně související s řekou Jordán, kde je zelený pás.

 

6.      Šestým pásmem jsou hory, které se zdvihají na východ od příkopové propadliny. Na severovýchodě od Galilejského jezera vystupují do výšky 1100 m, na jih se táhnou náhorní roviny ve výšce 800-900 m. Dobré podmínky pro zemědělství a pastevectví poskytuje její část obrácena k západu.

 

7.      Na východě přechází do sedmého pásma - jako pustá a nedozírná Syrská poušť.

 

P O D N E B Í

Palestina svou polohou patří do mírného středomořského pásma. V horách je počasí chladnější, v jordánské rokli se blíží tropickému. Roční období jsou dvě: v letních měsících slunečno bez deště, v zimních měsících deště, ve vyšších polohách i sníh. Od listopadu do února spadne na 70% ročních srážek. V létě je důležitá rosa, která dává vláhu. Před začátkem a po ukončení období dešťů přichází často horké větry od východu,které jsou velmi vyčerpávající. Naopak pravidelné severní a západní větry přinášejí osvěžení. Přes den se pevnina rychle otepluje, teplý vzduch stoupá a uvolňuje tak místo chladnějšímu větru od moře. V noci se země ochlazuje a směr vánku se mění.

 

FAUNA A FLÓRA

Palestina leží na styčném bodě třech světadílů a dvou oceánů. To se projevuje různorodostí místního rostlinstva i zvířeny. Setkávají se tu druhy, které jsou domovem jak v západní Evropě, tak i v Asii a severní Africe. V Palestině je na př. 2 250 rostlinných druhů, zatímco mnohem větší Egypt má jen 1 500. Ve starověku byla Palestina mnohem více zalesněna než dnes. Z mnoha dříve úrodných svahů se erozí staly jen holé skály.

Pokud jde o zvířata, i zde bylo velké množství druhů,mnoho z nich však vymřelo, či byli vyhubeni. Žili tam např. kdysi hroši, nosorožci, hyeny, lvi, tygři, medvědi, antilopy, pštrosi, krokodýli. V biblických dobách některá z těchto zvířat ještě žila.

 

II. DOBOVÉ POZADÍ NZ: POLITICKÉ POMĚRY

1) Římské imperium

V době, kdy se odehrávaly děje NZ, byl téměř celý civilizovaný svět pod nadvládou Říma. Toto obrovské impérium, kterému vládl císař, se rozkládalo od Atlantského oceánu až k Eufratu, od Rýna, Dunaje, Černého moře a Kavkazu až k Sahaře.

Město Řím (založeno 753 př. Kr.) bylo původně nevýznamným městským státem, postupně však válkami a smlouvami rozšiřovalo svůj vliv na italský poloostrov, dále soupeřilo o vliv na moři s Kartágem a po vítězství už jako velmoc ovládlo Makedonii a Řecko. Roku 64 př. Kr si podmanilo Sýrii, z níž učinilo provincii a připojilo k ní i Judeu. R. 57 př. Kr. připojil Ceasar k Římu Galii. Tak se během 5 století nepřetržitých válek změnil Řím z malé vesničky na břehu Tibery ve světovládné impérium.

Územní výboje ovlivnily též život římského lidu. Vojenští vůdcové začali vojsko užívat nejen k zahraničním výbojům, ale i k upevnění své moci doma. V období od válek s Kartágem a Řeckem až do smrti Julia Ceasara byla země mnohokrát zmítána občanskými válkami až teprve Gaius Julius Ceasar Oktaviaus, nazvaný římským senátem Augustus, porazil všechny své odpůrce a stal se prvním římským císařem. Vládl v období 27 př.Kr. až do 14 po Kr. Jeho nástupci byli císařové:Tiberius (14-27), Caligula (37-41), Claudius (41-54), Nero (54-68), Galbus (68), Otho (69), Vitelius (69), Vespasián (69-79), Titus (79-81), Domitián (81-96), Nerva (96-98), Traján (98-117).

V takovém prostředí vyrostlo křesťanství - z malé židovské sekty ve světové náboženství. Ježíš se narodil za císaře Augusta (L 2,1), jeho veřejná činnost, smrt a vzkříšení spadají do doby Tiberia (L 3,l), za císaře Claudia a Nerona byl největší misijní rozmach církve (Sk 18,2; 25,11.l2). Podle tradice za císaře Nerona zemřeli mučednickou smrtí ap. Petr a Pavel a za císaře Domitiána byla napsána kniha Zjevení. I když se NZ zmiňuje o politických poměrech jen okrajově, je dobré je znát a vzít v úvahu při výkladu Písma.

 

2) VLÁDA V PROVINCIÍCH

Římské impérium bylo směsicí měst, států, oblastí, které byly určitým způsobem poddány ústřední vládě v Římě. Některé z nich se staly součástí císařství dobrovolně, jiné byly k tomu vojensky donuceny. Během času pak Řím rozšiřoval a upevňoval svou vládu nad těmito krajinami a vytvářel z nich své provincie.

Vlády v provinciích byly dvojího typu. Provincie, které byly mírumilovné a loajální k Římu, byly pod vládou prokonsulů (Sk l3,7), kteří byli zodpovědní římskému senátu. Nepokojné provincie byly pod dohledem samotného císaře, který v nich udržoval své vojsko. Byly spravovány prefekty či prokurátory, které jmenoval císař a kteří byli odpovědni přímo jemu. K první skupině náležela např. Achaja, v době Pavlovy návštěvy tam byl prokonsulem Gallio (Sk l8,12). Palestina byla za časů P.J. pod dohledem císaře, jehož zástupcem byl Pontský Pilát (Mt 27,11). Prokonsulové byli ustanovováni vždy jen na jeden rok a pak zpravidla vyměňováni. Prokurátorové zastávali svůj úřad déle, obyčejně tak dlouho,dokud jim císař věnoval svou důvěru a přízeň.

Pod správou těchto úředníků se provincie těšily poměrné svobodě. Jednotlivé městské státy mohly mít své vlastní vlády, směly i razit vlastní peníze. Římané také nezasahovali do náboženských zvyklostí porobených národů. Tam, kde byli správci provincií moudří, nechávali z peněz vybraných na daních budovat silnice, přístavy a domy, takže tam vzkvétal obchod a vzrůstala životní úroveň. Když byli správcové chamtiví a úplatní, provincie upadala. Správce, který zneužíval svého postavení bylo možno v Římě i žalovat a pokud se žaloba prokázala jako odůvodněná. Správci byli ze svých míst odvoláváni nebo i souzeni. Tak Pilát (vládl 26-36) byl odvolán na stížnost ze strany Galilejských a Samaritánů. Z dalších prokurátorů se NZ zmiňuje o Antoniovi Felixovi (52-61) a Porciu Festovi (61-62).

 

3) ŽIDOVSKÝ STÁT

Samostatnost, kterou židům vydobyli Makabejští, skončila roku 63 př. Kr. za sporů o vládu mezi bratry Aristobulem II. a Hyrkánem II. Aristobulos se obrátil s žádostí o rozsouzení na Pompeia, který byl tenkrát v Damašku. Ten vojensky obsadil Jeruzalém a ustanovil za krále a velekněze Hyrkána. Faktickou moc ale nakonec soustředil do svých rukou Hyrkánův ministr Antipater, který pro své syny získal prefektury v Jeruzalémě a v Galilei. Mladší z nich, Herodes, později zvaný Veliký, dokázal i v politických zvratech si udržet přízeň Římanů a byl r. 40 ustanoven a r.37, po dobytí Jeruzaléma, korunován, za krále Židů. Tím skončila vláda potomků Makabejských - Hasmoneovců (někteří z nich měli i později úřad nejvyššího kněze) a začala dynastie Herodovců, kteří ale nebyli původem židé, nýbrž Idumejci, kteří přestoupili na židovství.

Herodes Veliký vládl 37 př. Kr.- 4. po Kr. Byl znám jako schopný i “všeho schopný” panovník. Na jedné straně pečoval o zemi, vybudoval mnohá vojenská opevnění, což ochránilo zemi před vpády cizích vojsk. Protože se hodně stavělo, rozvinul se čilý obchod a hospodářské poměry se velmi zlepšily. V Jeruzalémě nechal vybudovat nádherný nový chrám. Přesto lidé mu nevěřili. Byl znám svou krutostí a mocichtivostí. Nechal zavraždit svou ženu Mariamme, dceru Hyrkána a své dva syny, které měl s Mariamme: Aristobula a Alexandra. Když se jeho další syn Antipater  chystal, že bude Herodovým nástupcem, nechal ho rovněž zavraždit. Císař Augustus jednou o Herodovi řekl, že by raději byl Herodovým vepřem než synem (slovní hříčka). Jeho kruté povaze plně odpovídá příkaz o zavraždění betlémských nemluvňátek ( Mt 2,16).

Po smrti Heroda bylo jeho území rozděleno mezi jeho další tři syny. Archelaus obdržel Judeu, Samaří a Idumeu a titul etnarcha. Antipas se stal tetrarchou nad Galilejí a Pereou. Filip byl učiněn tetrarchou nad Bataneou, Trachonitis a Auranitis - území severovýchodně od Galilejského jezera. O těchto vládcích je zmínka u Mt 2,22; 16,13; L 3,1. Nejvíce se evangelia zmiňují o Herodovi Antipovi. Byl vrahem Jana Křtitele (Mt 14,3) a také Ježíš byl před něj předveden před svým ukřižováním (L 23,7-12).

Ježíš ho dříve nazval “liškou” (L 13,32). Císař Caligula Antipu sesadil a poslal do vyhnanství do Galie, kde také brzy zemřel ( r.39).

Herodes Agrippa I. (37-44) byl synem popraveného Aristobula a bratrem Herodiady. Za svého pobytu v Římě se spřátelil s Caligulou, jemuž prorokoval, že se stane císařem. Když se tak stalo, jmenoval císař Heroda Agripu okamžitě králem. Po smrti Caliguly se Agrippa přiklonil ke Claudiovi, který jej nejen potvrdil v královském postavení, ale svěřil též vládu nad Judeou a Samaří. Agrippa I. tak dostal pod svou moc celé území, kterému kdysi vládl Herodes Veliký. Herodes Agrippa žil přísně podle židovských zákonů. Jeho zanícení pro židovství vyústilo v pronásledování křesťanů. Dal popravit Jakuba a chtěl totéž učinit i s Petrem. Pán ale Petra z vězení zázračně vysvobodil (Sk 12,1-9) Herodes Agrippa zemřel náhle v roce 44. Lukáš i Josefus Flavius popisují jeho smrt.

Herodes Agrippa I. měl čtyři děti : dcera Druzila se provdala za Felixa, římského prokurátora v Judei. Syn Agrippa II. obdržel nejprve království v Chalkis s právem jmenovat v Jeruzalémě nejvyššího kněze, později získal území, které dříve spravoval Filip a část Galilee a Perey. Sloužil také jako náboženský poradce pro římské prokurátory v Judstvu (Sk 25,13-16). Zemřel roku 100 po Kr.

 

4) VLÁDA KNĚŽÍ - DO PÁDU JERUZALÉMA R. 70 po Kr.

Židé považovali všechny krále, kteří ovládali Palestinu, ať už to byli Seleukovci, Ptolemajovci, Herodovci nebo Římané, za cizí uchvatitele. Lid jim musel být poddán, nebyl jim však nakloněn. Skutečnou vládnoucí mocí bylo pro ně kněžstvo. I římští prokurátoři museli kněze respektovat, protože měli možnost ovlivňovat veřejné mínění (Mk l5,11; J 19,12).

Po smrti Festa se politické poměry v Judeji rapidně zhoršovaly. Nejvyšší kněží byli lakotní a krutí, římští prokurátoři draví a násilní. Pohanští obyvatelé Caesareji provokovali hněv Židů.

Prokurátor Gessius Florus loupil chrámový poklad. Židé, rozzuřeni těmito zlořády, rebelovali. Otevřený konflikt vypukl v roce 66 ze série místních povstání, při nichž byly římské posádky v různých městech masakrovány. Římský legát v Sýrii Cestus Gallus táhl na Jeruzalém, dobyl jeho severní část a útočil i na severní část chrámového okrsku. Z neznámého důvodu však obléhání ukončil a od města odtáhl (viz Flavius Josephus, Válka židovská, II,19). Zatímco křesťané opustili Jeruzalém (viz Mt 24, 15-20; Eusebius Ceasarský, Hist.eccl. III,5,3), Židé v tom viděli Boží přiznání a sjednotili se k totální válce. V červenci 69 ho východní legie provolaly císařem. Zanechal vojenské operace v Judeji svému synu Titovi a odjel do Říma. Na jaře roku 70 Titus utužil obležení. Město bylo zesláblé hladem a vnitřními nesváry, takže již v srpnu padlo do rukou Římanů. Navzdory Titovu rozkazu byl zapálen i chrám. Jeruzalém byl srovnán se zemí,  obyvatelé pobiti nebo prodáni do otroctví. K dobytí dalších pevností - Machaera, Masady a Herodia potřeboval Titus další tři roky. Odpor byl však marný. Poslední zápas o židovskou samostatnost se udál v r.135 za povstání Bar-Kochby. Byl pojmenován “Syn hvězdy”, protože ho učitelé zákona považovali za “hvězdu z Jákoba” (Nu 24,17). Revolta byla způsobena zákonem, jímž císař Hadrián zakazoval obřízku a rozkázal vybudovat chrám Jupiterovi na místě bývalého Jeruzalémského chrámu.Ale i toto povstání bylo poraženo. Z Jeruzaléma bylo vytvořeno římské město, do něhož pod trestem smrti nesměl vstoupit žádný Žid.

Židovský stát zanikl, ale židovství nevymizelo. Roku 90 otevřel židovský učitel Ben Zakkai v Jamně školu ke studiu Zákona. Kněžstvo zmizelo, ale učitelé Zákona zůstali. “Oběti rtů”, poslušnost Zákona a jeho studium zaujaly místo obětí, konaných na oltáři (Ž 116,17).

 

III. BĚŽNÝ ŽIVOT

l. SOCIÁLNÍ PODMÍNKY  (doplnění, viz Gnilka, str. 60-66)

a) Židovská společnost

Jako všude, byli i v Izraeli lidé chudí a bohatí. V Palestině 1. století tvořili aristokracii převážně rodiny kněží a vedoucích učitelů zákona. Zvláště rod Hasmoneovců ovládal Palestinu až do doby Heroda Velikého, ale i potom měli jeho příslušníci často titul Nejvyššího kněze a kontrolovali všechen obchod spojený s chrámem, podíleli se na ziscích z prodeje obětních zvířat a výměny peněz pro chrámové daně. Mezi členy synedria byli bohatí lidé, jako byl Nikodém a Josef z Arimatie, kteří byli pravděpodobně držitelé zemědělské půdy.

Většina palestinských obyvatel byli chudí lidé. Byli zemědělci, řemeslníci, lépe na tom byli rybáři, kteří měli vlastní loď, ještě lépe obchodníci. Všichni však byli schopni obhájit svůj život, někteří z nich se přibližovali svou životní úrovní střední třídě. Společenské rozdíly byly mezi židy mírněny jejich společnou povinností zachovávat Zákon. Byli si vědomi, že jsou si před Bohem rovni.

Stejně jako v celém antickém světě, byli i v Izraeli otroci. Bylo jich však méně, než v Řecku či Římě a také jejich situace byla snadnější, což platilo především pro židovské otroky. Židovský otrok byl pod ochranou Zákona a muselo se s ním zacházet jako s nádeníkem, který prodává svou pracovní sílu. Mohl dokonce získat skrovný majetek – a především, v sobotní rok byl propouštěn na svobodu (Ex 21,2). Proto se otroci pohanského původu mnohdy snažili o přijetí do synagogy jako proselyté.

b) Pohanská společnost

V pohanském světě byly rozdíly mezi společenskými vrstvami mnohem výraznější. V důsledku válek téměř vymizela střední třída. Mnozí její příslušníci padli ve válkách, další nebyli schopni konkurovat bezplatné práci otroků a tak opouštěli svá malá zemědělství a malé podniky. Postupně se z nich vytvořily masy bezdomovců, které naplnily velká města, zvláště Řím a staly se závislé na státu. Tyto hladové a nezaměstnané zástupy, které byly ochotny hlasovat pro každého, kdo jim něco slíbil, se staly nebezpečným faktorem ve společenském životě impéria.

Značnou část, snad větší polovinu obyvatel římské říše, tvořili otroci. Jejich řady byly stále zvětšovány válkami, dluhy a vysokou porodností v této vrstvě obyvatelstva. Někteří z těchto otroků byli vzdělaní a zastávali důležité postavení. Systém otrokářství byl demoralizující, neboť majitelé otroků ztráceli postupně své schopnosti a dovednosti a stali se na práci otroků závislí. NZ systém otroctví přímo neodsuzuje, ale vnitřně jej překonává (viz list Filemonovi).

 

2. PENÍZE A DANĚ

Peníze, o kterých je zmínka v NZ, jsou vesměs mince římské a řecké. Palestina měla ale i své vlastní peníze, starší hasmoneovské, mladší herodovské, většinou měděné, některé i stříbrné. Evangelisté, když popisují novozákonní události, někde převádí údaje o domácích mincích do latinských či řeckých názvů, aby tomu čtenáři rozuměli. Např. Mt 17,24-27. (Chrámová daň byla ½ šekelu, t.j. palestinské platidlo, přeloženo jako dvojdrachma, v ústech ryby byl statér = čtyři drachmy). Jednoduchá drachma je použita v podobenství o ztraceném groši. Z řeckých mincí se uvádí ještě lepton (Mk 12,42 - kraličtí překládají šart).

Z římských mincí je zmiňován denár (Mk 12,15; L 20,24). Byl to stříbrný peníz  v hodnotě 3,5 - 4 g stříbra = denní mzda dělníka. Větší obnos představovala hřivna (mina - 100 drachem) - L 19,13, zatímco talent (70 min neboli 6 000 denárů), viz Mt 18,24; 25,15, byl už opravdu velký obnos (mzda za 6 000 pracovních dnů).

Poněvadž v Palestině kolovaly různé mince, ale dávky pro chrám musely být placeny domácími penězi, kvetlo bankovnictví, t.j. penězoměnictví i na nádvoří chrámu.

Daně – to není věc příjemná. O to víc pro židy, kteří v tom viděli znak podrobení. Proto otázka, zda sluší platit daň císaři nebo ne, byla živá (Mt 22,17). Římská berní soustava byla založena na majetkovém odhadu (census), odhad dělal ale konkrétní celník = publikán, který odhadoval tak, aby z toho mohl být také živ. Proto byli publikáni nenáviděni a dáváni na úroveň nevěstkám. Farizeové nemohli pochopit, že Ježíš s celníky jí a přátelí se s nimi, dokonce přijal jednoho celníka za učedníka (Mt 10,3).

 

IV. JAZYKY  (Aramejština, hebrejština, řečtina a latina)

Ježíš, jeho učedníci i lidé, s kterými se Ježíš stýkal, mluvili jako rodnou řečí aramejsky. Také Ježíšova kázání byla v tomto jazyce. Aramejština byl semitský jazyk příbuzný hebrejštině. Mluvili jím aramejci (Gn 10,22; 1 Pa 1,17), Postupně tento jazyk pronikal ze Sýrie do Palestiny, nejprve do Severního Izraele, později do Judeje (2 Kr 18,26). Po návratu z babylonského zajetí se aramejština stávala jazykem běžného života a znalost hebrejštiny byla vyhrazena vzdělancům. V aramejštině byly napsány některé kratší části SZ (Da 2,4b-7,28; Ezd 4,7-6. 18; 7,12-26 aj.) Ježíš kromě aramejštiny ovládal i hebrejštinu, neboť v tomto jazyku četl např. ze svitku Izajáše (L 4,17; J 7,15).

Biblí rané církve ale byla Septuaginta (LXX), překlad hebrejských Písem do řečtiny. Také Nový Zákon je psaný v řečtině, nikoli ovšem v klasické, ale v tzv. “koiné” (obecné). Ta se vyvinula v důsledku rozšíření řecké nadvlády nad velkou částí Přední Asie za výbojů Alexandra Velikého. Převaha řecké kultury a jazyka byla tak silná, že i po ovládnutí těchto zemí Římany byla znalost řečtiny důležitější než znalost latiny. Tento jednotící prvek v Římské říši velmi napomáhal šíření křesťanství. Řečtina i latina patří k jazykové rodině indoevropské, tzv “západní” větvi, kam patří též např. jazyky germánské. (Slovanské jazyky patří do tzv. “východní” větve, kam patří také indické jazyky, stará perština, jazyky baltské, jazyk arménský a albánský).

Pokud jde o latinu, je v NZ jen několik latinismů v evangeliu Markově (psal své evangelium pravděpodobně v Římě). Nápis na kříži Kristově, oznamující jeho vinu, byl trojjazyčný – byl psán hebrejsky, latinsky a řecky (J 19,20).

 

V. Duchovně náboženská situace v Izraeli v Ježíšově době

(náboženské svátky a směry: farizeové, saduceové, esejci, zéloti)

přečíst: Gnilka, str. 47 – 59

 

VI. Hledání původního textu

Žádný novozákonní spis se nám nezachoval v originále, tak, jak jej napsali původní pisatelé. Máme ale řadu opisů, které na jedná straně dosvědčují základní věrohodnost biblického textu, na druhé straně ale také nacházíme v různých rukopisech drobné rozdíly, které byly způsobeny nepozorností písaře či jinou příčinou. Cílem biblistů je vytvořit text, který by byl co nejpodobnější originálu. To se děje porovnáním a rozborem textu jednotlivých rukopisů. Největší váhu mají samozřejmě nejstarší dokumenty.

Rukopisy dělíme podle materiálu užitého k psaní (papyrus - do 4. století; pergamen - 4. až 13. století; později papír) a podle druhu písma (majuskule = rukopis psaný velkými písmeny, převládají do 10. století; minuskule = rukopis psaný malými písmeny, od 9.století). Novozákonní spisy psané na pergamenu jsou zpravidla kodexy, tj. spisy ve tvaru knihy s listy, starší svitky se naproti tomu stáčely. Svitky jsou označeny číslicemi, nejslavnější z nich mají i názvy. Jsou to:

Kodex Sinaiticus 01 (značka “Alef”, první písmeno hebrejské abecedy). Objevil jej r.1854 badatel  K.v.Tischendorf v klášteře sv. Kateřiny na Sínaji. Je psaný na pergamenu a obsahuje necelý SZ a úplný NZ. Pochází z 4.-5. století. Je dnes v britském muzeu v Londýně. (příběh objevení v knize: Leo Deuel, Svědkové času, Odeon 1974, str. 217-250)

Kodex Alexandrinus 02 (značka A), kdysi úplná Bible v knihovně patriarchy v Alexandrii, 1628 darovaná anglickému králi. Rukopis má mezery u Mt, J a

1 K.  Pochází asi z 5. století.

Kodex Vatikanus 03 (značka B), rukopis ve Vatikánské knihovně. Má mezery v SZ i NZ. Pochází ze 4.století a je to nejstarší dochovaný biblický kodex.

Kodex Ephraemi 04 (značka C), je to palimpsest (původní biblický text z 5. století byl ve 12. století vymazán a přepsán úvahami syrského církevního otce Ephraema. Původní text lze ale moderními technikami přečíst.) Ze SZ je zachováno málo, z NZ větší část.

Z papyrů je nejdůležitější Rylandův papyrus (fragment Janova evangelia). Obsahuje jen několik veršů (18,31-33. 37-38), pochází ale z první poloviny 2. století, tj. několik desetiletí po napsání originálu. Potvrzuje spolehlivost našeho textu a ukazuje na stáří vzniku Janova evangelia.

K porovnání se také užívají spisy některých starých církevních otců (Justinos, Ireneus aj.) pokud citují Písmo.

 

 

B.  E V A N G E L I A

l.  EVANGELIA  JAKO  LITERÁRNÍ  DÍLO

Naše víra jako křesťanů je založena na postavě a díle Ježíše Krista. Hlavním pramenem informací o životě, utrpení a vzkříšení Ježíšově jsou čtyři evangelia Nového zákona. I když určité informace o Ježíšově životě nacházíme i v jiných knihách NZ (např. Fp 2,6-11; 1 K 11,23-25; 15,3-8; 2 Pt 1,16-l8 aj.), popř. i v pramenech mimobiblických, jsou velmi skrovné.

Proč se knihy o Ježíšově životě nazývají evangelia ?

Řecké slovo evangelium (euangelion) znamená dobrou zprávu či radostnou zvěst. V řecky mluvící oblasti římské říše byl tento výraz užíván ve spojení s nastoupením na trůn či narozeninami císaře. První křesťané jej užívali pro svědectví o Ježíši Kristu, především o tom, že jeho život neskončil potupnou smrtí, ale byl vzkříšen a vyvýšen. Bůh se k němu a jeho dílu přiznal. Tato dobrá zpráva byla přijímána vírou a předávána svědectvím. Proto se evangeliem původně nazývalo formulované vyznání víry, jak je zachyceno např. v 1 K 15,3-5. Ř 1,3-4. Fp 2,6-11. Obsahovalo zprávu o Ježíšově smrti a vzkříšení a užívalo se při bohoslužbách nebo jako vyznání křtěnců. Protože celý Ježíšův život byl předjímkou skutečností, obsažených v jeho smrti a vzkříšení a k nim vedl, byl nazýván “počátek evangelia”. V tomto smyslu  použil tento výraz i evangelista Marek na začátku svého spisu (Mk 1,1). Výraz “evangelium” pak přešel na celou knihu, popř. knihy dalších evangelistů. Stále se ale rozumělo, že evangelium je zvěst o Ježíši, zapsaná podle Mt, Mk, L či Jana. Stejné evangelium přejali různí svědkové, zapsali je a předali tak dále.

Tím byl vytvořen nový literární druh, který neměl v antice obdoby.Antika zná sice životopisy významných osob, evangelia ale nejsou biografií. Zajímají se málo o data a nezachycují přesný sled událostí. Evangelia jsou zvěstováním Ježíše Krista. Chtějí probouzet a povzbuzovat víru svých čtenářů, jak to výslovně píše evangelium Jana (20,31). Evangelia vznikla z praktických potřeb rostoucí křesťanské církve, která brala vážně svůj misijní a vyučovací úkol a plnila jej. Evangelia byla a jsou dodnes základní zvěstí o Ježíši Kristu.

 

2. SVÉRAZ ČTYŘ EVANGELIÍ

Kdo vzájemně porovnává čtyři evangelia NZ, brzy pozná, že první tři evangelia mají nápadně mnoho společného. Proto se jim říká synoptická (souhledná). Synoptikové mají vzhledem Janovi stejné důrazy v:

a)        osnově (synoptikové uspořádali látku více podle zeměpisných hledisek, Jan více biograficky),

b)        ve volbě látky (synoptici uvádějí více Ježíšových mocných činů, Jan více kázání),

c)        v líčení Ježíšových nepřátel,

d)        ve způsobu vyprávění (synoptikové mají mnoho stručných zpráv z Ježíšova života, Jan méně, ale podrobnější),

e)        v podání Ježíšových proslovů (u synoptiků krátké, snadno zapamatovatelné věty, u Jana podrobné proslovy meditativního charakteru),

f)          v Ježíšově sebeoznačení (u synoptiků se Ježíš nejčastěji označuje jako Syn člověka, u Jana jako Syn Boží, g) zatímco synoptikové vidí svůj úkol v zachování zpráv z Ježíšova života (L 1,1-4), čtvrtý evangelista je vykládá. Byl proto později nazván církví “Janem Teologem”.

 

3. SYNOPTICKÁ OTÁZKA

Když čteme a srovnáváme první tři evangelia, docházíme ke třem zajímavým zjištěním:

 

(l) Jsou místa, kde se všichni tři evangelisté shodují v popisu  téměř doslova. Např.

 

Mt 13, 20- 21	Mk 4,16-17	L 8,13
U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;   ale nezakořenilo v něm a je nestálý, když přijde tíseň nebo pronásledování, hned odpadá.	A podobně ti, u nichž je zaseto na skalnatou půdu: ti slyší slovo a hned je s radostí přijímají.   Nezakořenilo v nich však a jsou nestálí, když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají.	Na skála – to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší;     Protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas  a v čas pokušení odpadají.

 

(2) Jsou opět místa, která nejsou u Marka,ale jsou stejně nebo  podobně zaznamenána u Mt a L. Např:

───────────────────────┬──────────────────┬────────────────────────┐

   Mt 23,37-39         │       Mk         │      Lk l3,34-36

                       │                  │

Jeruzaléme,Jeruzaléme, │     - - -        │ Jeruzaléme, Jeruzaléme

který zabíjíš proroky  │                  │ který zabíjíš proroky

a kamenuješ ty, kdo    │                  │ a kamenuješ ty, kdo

byli k tobě posláni,   │                  │ byli k tobě  posláni,

kolikrát jsem chtěl    │                  │ kolikrát jsem  chtěl

shromáždit tvé děti,   │                  │ shromáždit tvé  děti,

tak jako kvočna shro-  │                  │ tak jako kvočna shro-

mažďuje kuřátka pod    │                  │ mažďuje kuřátka pod

svá křídla,            │                  │ svá křídla,

a nechtěli jste!       │                  │ a nechtěli jste!

 

 

(3) Jsou části, které má zvlášť jen Mt nebo L (např. Mt 2,1-l2; Lk 2,7-20).

 

I.                   Vysvětlení:

Případy, kde se evangelisté shodují ve svých zprávách téměř doslova, dosvědčují, že nepsali svá evangelia každý nezávisle, ale že později píšící evangelista užíval jako předlohu evangelium napsané dříve nebo oba vycházeli ze stejné předlohy.

Starší názor (vyjádřil ho již Aurelius Augustinus) byl, že nejstarší bylo evangelium Matoušovo, Marek z něj učinil výtah, Lukáš jej zase rozšířil. Většina dnešních badatelů vidí tuto otázku spíše tak, že nejstarší je evangelium Markovo a Matouš i Lukáš jej užívali jako svou předlohu. Kromě toho měli oba pozdější evangelisté jeden společný pramen, kde byly zaznamenány hlavně Ježíšovy výroky (takzvaný pramen Q), které pak evangelisté zařazovali do Ježíšova života. To vysvětluje, proč jsou některé Ježíšovy výroky zasazeny u Mt a L do jiných souvislostí (např.L 11,2-4; Mt 6,9-l3). Dále měli Mt a L o životě Ježíšově své vlastní informace, které pak vložili do svého evangelia. To, že evangelisté při psaní užívali ústní i písemné zprávy, které církev již dříve užívala (nejspíše při pobožnostech, kázání a vyučování) a které pocházely od “očitých svědků a služebníků slova”, nám oznamuje evangelista Lukáš (1,1-3). Při výběru materiálů byli však vedeni Duchem svatým. 

Viz  příloha:

Postoj  Biblického komentáře ASD, V/l78-9, k řešení synoptické otázky

 

II.                Závěr

V době, kdy apoštolé jako přímí svědkové Ježíše Krista umírají (zčásti mučednickou smrtí), vedl Duch svatý evangelisty, aby apoštolské vzpomínky a další materiály týkající se Ježíšova života zpracovali a předali tak apoštolský odkaz dál. Byli si vědomi, že popisují skutečnosti, které patří do oblasti víry a vymykají se běžné lidské zkušenosti. Také viděli za potřebné vyjádřit pravdy víry tak, aby jim rozuměli i lidé, žijící v pohanském řecko-římském světě. To mělo vliv na jejich slovník (např. výraz “Logos” v evangeliu Jana) a strukturu díla (sémantická rovina). Nejlepším důkazem toho, že se toto dílo podařilo a že evangelisté byli při své práci inspirovaní Duchem sv. je to, že evangelia jsou knihy stále živé, oslovují člověka a Duch Boží se k nim stále přiznává.

 

III.             Příloha: Biblický komentář ASD, V. str. 175-9:

 

Synoptický problém

Nejpozději od Augustina (zemřel r. 430 po Kr.)si křesťanští učenci uvědomovali podobnost synoptických evangelií a mnozí se snažili zrekonstruovat dějiny těchto podobností, které jsou známé jako “synoptický problém”. Pokusy o řešení tohoto problému byly zvlášť výrazné v posledních 150 letech. Zvláštní pozornost si zaslouží zvláště tato řešení:

 

Teorie původního aramejského evangelia

Eusebius (Eccleasiastical History III.39,16, vydání Loeb, str. 297) cituje křesťanského otce Papia z 2.stol.:”Matouš sebral výroky v hebrejském (aramejském) jazyce a každý je vykládal (překládal), jak nejlépe uměl.” Na základě uvedeného výroku dospěli někteří učenci k názoru, že ty statě, které jsou v synopticích téměř identické, pochází z Matoušova původního aramejského evangelia a evangelisté Matouš, Marek a Lukáš je užili jako pramen pro svá vyprávění v řečtině. Tento pohled je dnes všeobecně vědci odmítán, protože povaha mnoha paralelních oddílů svědčí o řeckém a nikoli aramejském zdroji. 

 

Fragmentální teorie

Tato teorie byla rozšířena v různých podobách. Někteří vědci zdůrazňovali, že vzpomínky na Ježíše byly nepochybně v církvi živé v ústním podání po jistou dobu po Jeho smrti. V průběhu několika let, zvláště na Východě, dostaly víceméně ustálenou podobu, z které pak evangelisté mohli čerpat. Tím se dá vysvětlit mnoho doslovných podobností v evangeliích. Jiní vědci se snažili vyřešit synoptický problém podobným způsobem, kladli však důraz na skutečnost, že v oběhu  bylo mnoho psaných zpráv o Ježíši (L 1,1).  Připomínají, že šlo o fragmenty (zlomky), obsahující - diskuze, zprávy o zázracích, (Ježíšovy) výroky  - a evangelisté čerpali z různých sbírek, z nichž některé se překrývaly.

 

Teorie dvou pramenů

Tato teorie je základem téměř všech úvah o synoptickém problému v dnešní době. Předpokládá dva základní prameny, z nichž synoptičtí pisatelé čerpali materiál pro své spisy. První z nich má být evangelium Markovo, které je pokládáno za nejstarší z kanonických evangelií. Druhý dokument, podle této teorie, tvoří ty části materiálu, který není u Marka, ale je společný u Matouše a Lukáše. Ten byl předtím označován jako “logia” (výroky) těmi, kteří je považovali za identická s aramejským Matoušem, jak o něm psal Papias (viz výše), neboť hovoří o tomto dokumentu jako o “logiích” (řecký výraz znamenající “výroky”). Dnes však vědci označují tento pramen prostě jako Q (z německého Quelle, tj. pramen).

 

Teorie čtyř dokumentů

V r. 1924 navrhl B. R. Streeter (The Four Gospels: A Study of Origin) doplnění teorie dvou pramenů pro vysvětlení těch statí u Matouše a Lukáše, které není možno odvodit z Marka a pramene Q. Snaží se identifikovat čtyři zdroje, které, jak věří, pocházejí ze čtyřech středisek raného křesťanství: Marek z Říma, Q z Antiochie; většina materiálu který je jen Lukáše  a který Streeter označil jako pramen L, pochází podle jeho názoru z Cesareje, a materiál, který má jen Matouš, označil písmenem M a věří, že představuje vzpomínky církve v Jeruzalémě. Vědci nepřijali Streetrovu hypotézu v úplnosti, ale všeobecně se shodují v tom, že v synoptických evangeliích se skutečně nachází čtverý pramen, byť nemusí být ze středisek, které označil Streeter.

 

Teorie aramejských originálů

CH. C. Torrey zveřejnil tuto teorii v r. 1912 a vydal ji v přepracované podobě r. 1933. Je přesvědčen, že všechna evangelia byla napsána aramejsky. Tvrdí, že v řeckých evangeliích je mnoho nesprávně přeložených míst, které je možno rozřešit jedině překladem do aramejštiny, z níž byla původně přeložena.

Torreyova hypotéza, ačkoli vzbudila široký ohlas, nebyla většinou vědců přijata, protože i ti, kteří zastávali jeho stanovisko se mezi sebou neshodli v tom, o která nesprávně přeložená místa se jedná. Zdá se být rovněž velmi nepravděpodobné, že by raná církev tolerovala tolik neprávně přeložených míst, která autor této hypotézy našel, a to v době, kdy řečtina i aramejština byly živými jazyky. Další potíž spočívá v tom, že není dochováno téměř nic z palestinské aramejštiny z 1. st., co by mohlo sloužit jako model jazyka, v němž - podle Torreye – byla evangelia původně napsána.

 

Teorie forem

V r. 1919 Martin Dibelius navrhl nový přístup k synoptickému problému, dnes běžně známý pod německým názvem “Formgeschichte”, tj. dějiny forem. Tuto teorii přepracoval Rudolf Bultmann. Nejde zde ani tak o nějakou alternativu k teoriím o dvou nebo čtyřech pramenech, jako spíše o pokus analyzovat literární “formy” reprezentované v evangeliích. Zastánci “Formgeschichte” mají zato, že určitou dobu po ukřižování se zprávy o Ježíši zachovaly jen v ústním podání a že církev přirozeně uchovala to, co mohlo nejlépe sloužit v otázkách víry a chování, při informování tázajících, co se dalo použít při bohoslužbách a co pomáhalo při sporech. Tak, věří, se vyvinuly různé literární typy a formy: podobenství, zprávy o zázracích, učení a pašijní příběh. Lidé si toto vše vyprávěli a postupně to dostávalo pevnou literární formu. Tato teorie předpokládá, že když evangelisté psali, sesbírali tyto různé fragmenty, nebo užili již dříve napsané sbírky těchto fragmentů. Tak, obhájci “kritiky formy” věří, lze vysvětlit podobnosti i rozdíly v synoptických evangeliích.

   

Shrnutí:

 Základem většiny přecházejících teorií je předpoklad, že evangelia byla napsána tak, jako kterákoli jiná náboženská kniha, tj., že autoři evangelií nedostávali žádné zvláštní zjevení a nebyli nikterak nadpřirozeně vedeni, ale cele se opírali o omylné lidské doklady a vzpomínky, které volně užili podle svých vlastních záměrů. V našem komentáři rázně odmítáme tento názor. Duch svatý nejen že usměrňoval pisatele evangelií k spolehlivým pramenům, ale umožnil jim poznat minulé události přímým zjevením. Tím se liší evangelia, jako i ostatní biblické knihy, od jakékoli lidské literární tvorby a proto není možné přistupovat k jejich literárním dějinám tak, jak přistupuje kritik k tomu, co přispělo ke vzniku díla, které pochází jedině z lidského génia.

    

     Tento komentář však rovněž nezastává zcela opoziční stanovisko, podle kterého by pisatelé bible psali doslovný diktát Ducha svatého a že by tedy verbální paralely – ba i změny větné stavby – bylo zapotřebí vykládat na základě rozhodnutí Ducha, který tatáž slova diktoval různým pisatelům. Petr výslovně připomíná, že “z  popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha” (2 Petr 1,21). Autoři mluvili a psali podle vlastní individuality, jak na to ukazuje  různý sloh jejich psaní, avšak bez omylů, které můžeme najít v jiných spisech. Bůh svým Duchem osvítil mysl biblických pisatelů a pomohl jim porozumět všemu, co bylo potřebné. Vedl je k písemným i ústním pramenům pravdy a nadpřirozeným zjevením jim pomohl poznat minulé i budoucí věci, které by jinak nepoznali. Všechno to pak zaznamenali svými vlastními slovy (viz GC v-vii).

 

Co lze tedy říct o synoptickém problému?  V následujících bodech se budeme snažit vysvětlit stanovisko tohoto komentáře:

1.      Z L 1,1-3 a z verbálních paralel v synoptických evangeliích nepochybně vyplývá, že Matouš a Lukáš byli Duchem vedeni k tomu, aby použili předešlé psané zprávy při přípravě svých evangelií. Mnozí lidé si uchovali zprávy (ať už ústní nebo písemné), ze života, díla a učení Ježíšova. Bylo to přirozené a Lukáš to výslovně potvrzuje (L 1,1). Dále naznačuje, že dříve nežli začal psát, prozkoumal tyto přístupné prameny. Píše: “Rozhodl jsem se i já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile” (L 1,3). Podrobné srovnání Matouše, Marka a Lukáše ukazuje, že Matouš také použil psané prameny. Např. paralelní stati u Mt 9,6; Mk 2,10.11 a L 5,24 jsou téměř doslovně podobné a v každé je tatáž negramatická změna v smyslu. Takové statě předpokládají určitou vzájemnou literární souvislost mezi autory. Výrazné příklady o používání stejných, ale neobvyklých slov v paralelních statích jsou dalším svědectvím podporujícím tento názor. Je tedy zřejmé, že Duch Boží vedl autory prvního a třetího evangelia k tomu, aby použili předem napsané zprávy o životě a učení Ježíšově a také pravděpodobně i zprávy, zachované ústní tradicí. Že se to všechno shoduje s působením inspirace vyplývá jasně ze Starého zákona, kde se doslovně stejné statě objevují ve spisech různých autorů (viz 2 Sa 22 a Ž 18; 2 Kr 18,13 – 20,19 a Iz 36-39; 2 Kr 24,18 – 25,21 a Jr 52,1-27. 31-34).

2.      Markovo evangelium bylo pravděpodobně první z napsaných evangelií. Je známou skutečností, že toto evangelium se obsahově celé nachází u jiných evangelistů. Westcott (Introduction to the Study of the Gospels, str. 192) nalezl pouze 24 veršů v celém Markově evangeliu, které nemají obdobu u jiných evangelistů. To také jiným způsobem ukazuje tabulka v dílu V./str.192, z které je vidět, že podle evangelijních perikop, jak je rozlišuje tento komentář, pouze 1% Markových zpráv je pouze u něj. Ostatní je obsaženo, byť ne nutně stejnými slovy, nejméně v jednom z dalších tří evangelií. Jestliže tady, jak uvádí Papias (viz str. 176), Marek čerpal z Petrových vzpomínek, je jasné, že neopisoval ani z Matoušova, ani Lukášova záznamu. Slovní paralely jsou však dokladem, že zde určitý vztah byl. Že je Marek základem pro Matoušův a Lukášův spis spíše, než že by byl výtahem některého z nich, vysvítá jasně ze skutečnosti, že při veškeré své stručnosti uvádí Markovo evangelium mnohé události podrobněji, než je zaznamenáno u Matouše a Lukáše. Z toho je zřejmé, že první a třetí evangelium nejspíše představuje Markův materiál s dodatky, než že by Marek byl stručným výtahem z obou spisů.

3.      Protože ze synoptických evangelií vyplývá určitá literární souvislost  a protože Markovo evangelium bylo pravděpodobně nejstarší, můžeme soudit, že ono bylo zřejmě jedním z psaných pramenů, z kterých čerpal Matouš i Lukáš.

4.      Bylo docela přirozené, že v prvokřesťanské církvi byly rozšířeny zprávy o životě a učení Ježíše Krista. Apoštolské kérygma (zvěst) se soustřeďovala  na Krista a zvláště na jeho smrt a vzkříšení (viz Sk 2,22-24; 10,38-40; 26,22.23). Proto zprávy těch, kteří s Kristem bývali, byly široce rozšířeny v rané církvi. Pavlova zmínka o Ježíšově jistém výroku, který ale není v evangeliích (Sk 20,35), ukazuje na takový typ materiálu, který byl v oběhu mezi věřícími. Také Jan ví o tom (21,25), “že je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil” a co je zaznamenáno jinými pisateli nebo zachováno v ústním podání. Během doby dostávaly tyto zprávy trvalou podobu. Z L 1,1 je patrné, že v době jeho psaní existovaly již mnohé psané dokumenty, týkající se Ježíše. V apoštolské době musely být tudíž mezi věřícími v oběhu značné a důležité části materiálu po Ježíši, jak v ústní, tak písemné podobě. Autoři evangelií byli, pod vlivem Ducha Božího, nejspíš vedeni  k tomu, aby z těchto zdrojů si vybrali materiál pro svá evangelia.

5.      Podobnosti v obsahu, který je společný u Matouše a Lukáše, ale ne u Marka, naznačují, že pisatelé čerpali z jiného společného pramene mimo Marka. Třebaže není možné stanovit přesný obsah ani místo vzniku pramene, označení Q lze považovat za pracovní označení za účelem identifikace.

6.      Alespoň Matouš bezpochyby uvedl také osobní vzpomínky do svého evangelia.

7.      V Lukášově případě se zdá pravděpodobné, že jeho evangelium se začalo utvářet za jeho pobytu v Cesareji, kde, pokud je známo, měl první příležitost v Palestině sesbírat informace o Ježíšově životě. Literární doklady skutečně podle všeho naznačují, že materiál, který nepochází od Marka, mohl tvořit podobu vydání Lukášova evangelia, která začínala úvodními partiemi knihy L a pokračovala závěrečným příběhem Ježíšovy smrti a vzkříšení. Lukáš se nejspíše setkal s Markovým evangeliem během svého pobytu v Římě, v době Pavlova prvního věznění (Ko 4,10.14), kde je první svědectví o setkání těchto dvou mužů. Zde mohl přidat z Markova evangelia ke své dříve napsané písemné zprávě to, k čemu jej vedl Duch sv.

 

Závěr: Třebaže není možné nabídnout řešení těchto otázek s konečnou platností, zájemce o Písmo může důvěřovat, že synoptická evangelia představují božsky inspirované, vzájemně související úsilí prvních křesťanských pisatelů, kteří rozpoznali hodnotu napsaného svědectví svých spoluvěřících. Duch svatý je vedl při výběru materiálu, bděl nad jejich počínáním a přímým zjevením přidával potřebné, aby se jeho církvi zachoval spolehlivý, inspirovaný záznam o životě, smrti a vzkříšení Syna Božího.

 

 

4. EVANGELIUM PODLE MARKA

Členění a literární svéráz

Podle většiny novozákonních badatelů je Markův záznam nejstarší z evangelií. Jeho styl je stručný, rázný, jasný, zmiňuje některé podrobnosti, o kterých se nezmiňují jiní evangelisté. Skládá své evangelium z menších celků ústní tradice (zhruba dnešních perikopy), časté užití slůvka “euthys” (hned, ihned) dává dílu spád a dynamiku. Marek člení tradici o Ježíši ne podle časového sledu, ale podle zeměpisných měřítek, Galilea - Jeruzalém.

Celkově se dá Mk evangelium rozdělit na šest částí s nadpisem, úvodem a závěrem:

 

1,1              Nadpis

1,2 – 13      Prolog (na poušti)

1,14 - 3,6   1.část (v Galilei)

3,7 - 6,29   2.část (v Galilei a na prvé cestě mezi pohany)

6,30-8,26   3.část (v Galilei a na druhé cestě mezi pohany)

8,2- 10,52  4.část (u Ceareje Filipovy,cesta do Jeruzaléma)

11,1-13,37 5.část (v Jeruzalémě, vjezd a kázání)

14,1-15,47 6.část (v Jeruzalémě, zatčení a smrt)

l6,1-8          Epilog (odkaz na Galileu)

(16,9-20 v nejstarších rukopisech chybí)

Uprostřed evangelia je zřetelným předělem Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy (8,27-30), po němž následuje první předpověď utrpení. Od tohoto okamžiku směřuje děj k závěrečnému oddílu,zprávě o smrti a vzkříšení.

 

Teologické důrazy

(1) Ježíš jako Syn Boží

Několikrát se u Mk objevuje vyznání Ježíše jako Božího Syna. Pozoruhodné jsou tři zmínky: na začátku evangelia (1,11), uprostřed (9,7) a na závěr (15,39). Je to tedy klíčový výraz, který spojuje evangelium.(Proto se také v některých rukopisech octlo i v nadpisu).V prvních dvou případech zaznělo toto slovo od Boha s nebe. Na začátku je slyší jen Ježíš sám - takže smysl jeho poslání zná jen on sám, Bůh a čtenář, který má být četbou evangelia veden k víře. Uprostřed jej slyší i tři učedníci. Teprve v závěru, kdy je zřejmé, že nejde o Mesiáše politického, vyslovuje titul “Syn Boží” římský setník (zástupce pohanů), jako své vyznání.

 

(2) Dalším typickým rysem je tzv.”Mesiášské tajemství”.

Ježíš podle Marka často zakazoval učedníkům i uzdraveným lidem, aby o něm mluvili. I démonům přikazoval, aby mlčeli (1,25.34.44; 3,11-l2; 5,43; 7,36; 8,26.30; 9,9). Teprve v druhé části evangelia začíná Ježíš mluvit otevřeně (8,32) a zasvěcovat učedníky do tajemství svého poslání, které je spojeno s utrpením. Toto Ježíšovo mlčení mělo několikerou funkci: jednak se bránil proti politickému zneužití jeho mesiášství, jednak tím Marek ukazuje, že zprávy o zázracích nejsou ještě plným evangeliem, to bude zjeveno až při Ježíšově smrti a vzkříšení.

 

(3) Počátek a konec evangelia

Základní prvek, který spojuje Markovo evangelium v jeden celek, je vyjádřen v první větě tohoto spisu:”Počátek evangelia Ježíše Krista”. Marek chápe Ježíšův život a učení jako “počátek evangelia”, vlastní evangelium vidí ve zprávě o Ježíšově smrti a vzkříšení. Je zajímavé srovnat Mk l6,6-8 s vyznáním víry v 1 K 15,3b-4. 

 

Mk 16,6-8                                          1 Kor 15,3b – 4

Byl ukřižován                                      zemřel

položili ho                                           byl pohřben

byl vzkříšen                                         byl vzkříšen…

spatříte ho…                                       ukázal se

učedníkům, zvláště Petrovi                  Petrovi a Dvanácti

 

Markovo evangelium jako kniha  vrcholí evangeliem v původním slova smyslu, tj. zvěstí o Kristově smrti a vzkříšení a samo je tedy opravdu “počátkem evangelia”, jak je to vyjádřeno v jeho první větě. (Podle: P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, str. 91, Vyšehrad, 1993)

Konec evangelia (l6,9-20) se nenachází v nejstarších rukopisech, ale končí v 8. Některé mladší texty mají i jiný závěr. Nevíme, jestli později Marek sám dopsal závěr v.9-20, nebo někdo jiný podle ostatních evangelií. To ale v žádném případě neruší jejich kanonicitu.

 

Autor,datum a místo napsání

Podle tradice je autorem evangelia Jan Marek, bratranec (či synovec) Barnabáše. Bývá také ztotožňován s mládencem, který při zatýkání Ježíše utekl nahý (l4,5l). Církevní historik Eusebius cituje ve svých Dějinách církevního otce Papia, který žil na počátku 2.st. a ten se odvolává na informace od presbytera Jana,který řekl: “Marek byl tlumočníkem Petrovým a cokoli zaznamenal, napsal s velkou přesností, avšak ne v tom pořádku, jak to náš Pán učinil a řekl, neboť Pána ani neslyšel, ani s ním nechodil, nýbrž, jak bylo řečeno, byl společníkem Petrovým, který mu dal takové instrukce, které byly nutné,ne ovšem k podání celé historie rozhovorů našeho Pána: při tom se Marek neprohřešil ničím při psaní věcí, které zaznamenal:byl v tom pečlivý,aby nevynechal nic z toho, co slyšel a aby nic neuvedl falešně.” Nic nebrání tomu, abychom tuto zprávu přijali jako hodnověrnou. Spolupráce Petra s Janem Markem potvrzuje 1 Pt 5,13.

Dobu sepsání Markova evangelia můžeme datovat někdy na začátek židovské války (kolem r.66). Na základě Ježíšovy výstrahy z Mk l3,14n opustili křesťané Jeruzalém před jeho obležením a utekli do Pelly v Pereji.

Podle tradice píše Marek své evangelium křesťanům v Římě. Nasvědčovaly by tomu některé latinismy (4,21; 5,9.16; 6,27. 7,4; 14,42; 15,39 aj.) Vysvětluje také židovské velikonoce (14,12), zvyky farizeů (7,3-4), překládá různá aramejská slova a výrazy (5,41; 7,34; 15,34). Žádná z těchto vysvětlení by nebyla nutná pro palestinského čtenáře.

 

EVANGELIUM PODLE MATOUŠE

Členění, literární svéráz

Obsah Matoušova evangelia můžeme vylíčit stručněji, protože se z velké části opírá o Marka. Také členění Markova evangelia inspirovalo Matouše při formování jeho spisu. V závěrečné části se s Markem shoduje v pojetí Ježíšova pobytu v Jeruzalémě, jako předehry k pašijnímu příběhu a dále sleduje Matoušovu předlohu s tím, že v závěru připojuje setkání se vzkříšeným Ježíšem v Galileji. Tím jeho evangelium vrcholí. Na začátku připojil Matouš cyklus příběhů, které souvisí s Ježíšovým narozením (1,1-2,23). Geografické údaje hrají v členění Matoušova evangelia menší roli, než u Marka. V úvodní části je Ježíš ve stálém pohybu, teprve v dalších částech se uplatňuje markovské schéma: Galilea - Jeruzalém s přidaným vyprávěním o zjevení v Galileji (28,16nn).

 

Náčrt rozdělení Matoušova evangelia

1,1- 4,22         1. část - úvod

4,23-7,29        2. část - Ježíšova proklamace hojnější spravedlnosti

8,1-11,30        3. část - Ježíšovy mocné činy

12,1-16,12      4. část - spor tohoto světa s královstvím nebeským

16,13-20,34    5. část - od Petrova vyznání k branám Jeruzaléma

21,1-28,20      6. závěrečná část - Kristovo utrpení, smrt, vzkříšení zjevení v Galileji

 

Nejdůležitějším rysem Matoušova evangelia jsou komplexy proslovů, které vždy končí formuli: “Když Ježíš dokončil tato slova (příkazy, podobenství): 7,28; 11,1; 13,53; 19,1; 26.11 (L má stejná Ježíšova slova na jiných místech). V těchto pěti kázáních můžeme vidět obdobu k pěti knihám Mojžíšovým. Ježíš přináší spravedlnost, která převyšuje spravedlnost Starého zákona (5,20n). 

Je nápadné, že Matouš u svých čtenářů mnohé předpokládal. Nevysvětluje židovské zvyky, např.umývání rukou (Mt 15,2. srov. Mk 7,2n), modlitební řemínky (Mt 23,5), střapce na oděvu (modrá a bílá vlákna měla připomínat pokyny zákona). Tlumočí obrazné vyjadřování Ježíšovo “cezení komárů a polykání velbloudů” (23,24) a “obílené hroby”. Příležitostně užívá dokonce aramejská slova, např.”rácha” (5,22 Kral.) nebo “korbanas”- chrámová pokladna (27,6), aniž by je vysvětloval.

Dalším nápadným znakem prvého evangelia jsou tak zv.”reflexní citáty”,které líčí události Ježíšova života ve vztahu k SZ a jeho zaslíbením. Nelze přehlédnout snahu evangelisty ukázat, že Ježíš je Mesiáš Izraele. V něm se splnila mesiášská zaslíbení SZ (např. 2,15; 2,23; 3,14 aj.)

Matouš je ze všech evangelistů nejbohatší na semitismy. Jeho slovník byl ovlivněn řeckým překladem SZ, Septuagintou, případně dalšími prameny. Ve srovnání s Markem je Matoušova řeč literárnější, ale stručnější. To lze zčásti vysvětlit záměrem, směstnat Markovu látku, sbírku Ježíšových výroků a další materiál na rozměr jednoho svitku, tj. jedné knihy v starověkém smyslu.

 

Teologické důrazy

Nejdůležitější důraz evangelia podle Matouše se týká učení o Kristu, christologie. Matouš chce prokázat,že Ježíš Nazaretský je Mesiáš, kterého lid izraelský očekával. Dokladem, toho jsou reflexní citáty, stejně jako mesiášský titul, který v této formě uvádí jenom Matouš: Syn Davidův (12,35. 15,22. 21,9-15). Také je nápadné, že Ježíšův rodokmen podle Matouše sahá až k Abrahámovi, k člověku, se kterým Bůh začal dějiny Izraele. Matouš představuje Ježíše jako Mesiáše Izraele, který nepřišel zrušit zákon a proroky, ale naplnit (5,17).

Druhý důraz spočívá v napětí mezi zvláštním vztahem k Izraeli (10,5. 15,24.26) a univerzalizmem evangelia (2,1-12. l3,38. 24,14). Zdá se, že Matouš chce své čtenáře současně povzbudit jak k věrnosti Božím přikázáním, tak k misii mezi pohany.

Třetí důraz se týká učení o církvi, eklesiologii. Jen v evangeliu podle Matouše lze najít přímé Ježíšovy výroky, týkající se tohoto tématu (l6,18). Moc k duchovní péči, ke svazování a rozvazování, není dána jen jedinci, ale celé církvi (18,15-17). Zde se objevuje to, co později reformace nazvala “všeobecným kněžstvím všech věřících”.

Čtvrtý důraz spočívá v učení o posledních věcech, eschatologii. Je popsána u Mt ve dvou kapitolách, které jsou podstatně obsáhlejší, než u Mk. Neposkytují ale materiál k sestavení “jízdního řádu” průběhu posledních událostí. Spíše slouží ke střízlivému vyučování, varují před pokrytectvím, a vyzývají k bdělosti a připravenosti na Ježíšův příchod. Jeho církev se připravuje tak, že plní Ježíšovy pokyny a žije odpovědným životem následování. Výraz “království Boží” nahrazuje Matouš v celém svém evangeliu obratem “království nebeské”, jak to bylo tenkrát mezi židy obvyklé.

 

Klíčová role závěru a úvodu

První reflexní citát (1,21n) se odvolává na proroctví Izajášovo o narození syna, jehož poslání je vyjádřeno hebrejským jménem Immanuel, tj.”Bůh s námi”. V závěrečném oddílu (28,16-20) čteme jako poslední slova vzkříšeného Ježíše zaslíbení:”...já s vámi jsem po všechny dna až do skonání věku”. Slovo o Immanueli se tak naplňuje. Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je i nadále přítomen ve zvěstování, vyučování, v misii a ve křtu - všude tam, kde se zachovává jeho učení, které je naplněním Zákona, kde je církev jako “pravý Izrael”.

 

Autor, datum a místo sepsání

Evangelium nepodává o autorovi žádnou zprávu. Jméno Matouš bylo uvedeno v nadpise k tomuto evangeliu ve 2 stol. a od té doby bylo tradováno. K této tradici se hlásí církevní otcové. Církevní historik Eusebius cituje (asi r.325) již dříve zmíněného Papia z Hierapole, který napsal, že “Matouš sestavil výroky Páně v aramejské řeči a každý je překládal (vykládal), jak nejlépe uměl (Církevní dějiny V,10,1-4). Ireneus, stopadesát let před Eusebiem, prohlásil, že “Matouš zveřejnil mezi Hebrejci knihu evangelia v jejich vlastní řeči, zatímco Petr a Pavel kázali a zakládali církev (Adversus Haereses III,1,1).

Potíž je v tom, že to, co církevní otcové píší o díle Matoušově, neodpovídá charakteristice našeho evangelia Matoušova. Podle názoru badatelů bylo naše evangelium Matoušovo napsáno původně v řečtině. Důvody jsou následující: (podle SDA Biblical Commentary,sv. V, str.272)

1.        “Řecký text Matoušova evangelia nevykazuje charakteristické znaky překladu. Arameismy se vyskytují také i v jiných knihách NZ.

2.        Jednotnost jazyka a slohu potvrzují dojem,že kniha byla původně napsána v řečtině.

3.        Velká jazyková podobnost s  Mk a L, zdá se, vylučují možnost, že by šlo o překlad.”

4.        K tomu můžeme ještě dodat, že:

a)      výraz “výroky Páně” (logia) necharakterizují dnešní ev. Matoušovo (kniha obsahuje také příběhy) a

b)      je nepravděpodobné, že by Matouš jako přímý svědek Ježíšova působení, přejal popis života Ježíšova od Marka.

Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že Papias referuje o sbírce Ježíšových výroků, které byly v rané církvi známé (např. Sk 20,35. l K 7,25) a které nesly Matoušovo jméno. Později první evangelista zapracoval Ježíšovy výroky do svého evangelia a jméno Matoušovo přešlo na celé evangelium. Doba sepsání se odhaduje na dobu až po zničení Jeruzaléma (viz Mt 22,7), někdy mezi 70-80 lety v Sýrii, někteří mají za to, že v Antiochii Syrské.

Adresáty jsou křesťané ze židů, kteří znali židovské zvyky a Starý zákon. Pro ně bylo důležité prokázat, že Ježíš je Mesiášem Izraele, ale současně, že Boží království je určeno i pohanům.

 

EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE

Lukáš vytvořil nový typ křesťanského svědectví tím, že v poměrně krátké době za sebou napsal dvě knihy (svitky), jejichž ústřední postavou je Ježíš: evangelium a Skutky apoštolské.Tím se nápadně mění postavení velikonočních událostí. Jestliže u Mk a Mt stály smrt a vzkříšení Ježíšovo na konci, jako vyvrcholení, dostávají se nyní doprostřed. Vedle začátku evangelia v markovském pojetí je tu ještě druhý začátek při vylití Ducha sv. a vzniku církve. Lukáš tak vytváří pojetí “dějin spásy”, v němž je Ježíš středem.

 

Členění, literární svéráz

Evangelium podle Lukáše má některé zvláštnosti, kterými se liší od obou synoptiků. Začíná předmluvou, která podává zprávu o předlohách, cíli a metodách autora. Text Mk evangelia zestručnil asi na 7/10 původního rozsahu a naopak přidal svůj vlastní materiál. Je nápadné, že v tomto evangeliu je zdůrazněno, jak se Ježíš věnoval hříšníkům, vyvrženým, ženám a chudým. Obě knihy věnoval vznešenému Theofilovi, což byl zřejmě bohatý křesťan, který financoval vydání a rozšíření spisů. Jméno Theofil (milovník Boha, Boho-mil) naznačuje, že tyto knihy jsou pro každého, kdo miluje Boha.

Náčrt rozdělení:

1,1-4               Úvod s věnováním

1,5-4,13           l. část - shrnutí doby před Kristem, Ježíšovo narození,  dětství a křest (Ježíše vítá na svět Simeon a prorokyně Anna, kteří spolu se Zachariášem a Janem Křitelem symbolizují dobu Zákona a proroků. Simeonovým  hymnem 2,29- je naznačen konec této doby)

4,14-9,50        2. část - Ježíš v Galileji, začátek Božího zjevení v J.K.

9,51-13,30      3. část - začátek cesty do Jeruzaléma

13,31-19,27    4.část - nový začátek cesty do Jeruzaléma

l9,28-25,54     5. část -v Jeruzalémě (smrt, vzkříšení, 40 dní zjevování)

 

Jazyk Lukášova evangelia a Skutků apoštolských je velmi kultivovaný a jeho popisy vynikají literární krásou. Řecky vzdělaným pohanům vysvětluje některá nesrozumitelná místa svých předloh a některá slova nahrazuje výrazy z jejich kulturního prostředí.

 

Teologické důrazy

Hlavním tématem třetího evangelia je “Ježíš jako Spasitel” (viz L 2,10n). Z tohoto hlediska je vylíčeno Ježíšovo působení.

Autor zvlášť zdůrazňuje Ježíšovu lásku k opovrhovaným a okrajovým skupinám společnosti. Jsou to lidé, kteří ví, že jsou hříšní a přiznávají to. Evangelista také věnuje pozornost ženám v kruhu Ježíšových učedníků (L 7,12.15; 8,2n; 10,38nn; 23,27).

Třetí evangelista také zdůrazňuje Ježíšův kritický postoj k bohatství. Vidíme to v blahoslavenstvích (L 6,20), Ježíšově “běda” určené bohatým (6,24), v podobenství o boháči (12,l5n), nepoctivém správci (16,1-9) a o boháči a Lazarovi (16,19nn). V těchto podobenstvích není kritizováno bohatství jako takové, ale spíše skutečnost, že bohatí v něm viděli náplň a zajištění svého života.

Lukáš spojuje Ježíšův příběh s dějinami světa. Vidíme to v časových údajích doby Ježíšova narození (2,1n), či vystoupení Jana Křtitele (3,1n).Zdůrazňuje také politickou nevinu Ježíše v očích římských úřadů (23,4.14.20.22.47). Odpovědnost za Kristovu popravu padá na židovské předáky (20,20.26; 23,2.5.l8.23.25). Zřejmě chtěl tím Lukáš ochránit křesťany před podezíráním ze strany římských úřadů.

Z pohledu evangelisty lze dějiny Božího jednání s člověkem rozdělit na tři části: doba Starého zákona (doba Zákona a proroků), doba Ježíšova působení (l6,l6) a doba církve. Středem dějin spásy je zjevení Ježíše Krista. Jeho druhý příchod je na konci dějin.

 

Podobenství o marnotratném synu

Toto podobenství je uprostřed střední části Lukášova evangelia a již to naznačuje, že jde o klíčový text. Dvakrát se v něm objevuje formule o smrti a životu (l5,24 a 32) připomínající formuli o Kristově smrti a vzkříšení (Ř 14,9). Podobenství o marnotratném synu je vysvětlením toho, co znamená křesťanská zvěst o spasení. Jde o to, že Boží láska k člověku (“hnut lítostí”-15,20) není podmíněna lidskou bezúhonností (“nejsem hoden”-15,19.21.srov.18,13), že Bůh stojí i o ty, kdo se mu odcizili (15,13.19) a otvírá jim dveře svého domova (14,21nn), tj. Božího království.   

Rozhodující událostí je otcovo vyjití vstříc ztracenému synu (15,20), a to ještě dříve, nežli se syn přiblížil k jeho domu. Na tomto vyjití je založena misie jako pozvání pohanům, kteří byli dosud vzdáleni společenství Božího lidu (“když byl ještě daleko”- l5,20, srov.”daleko k pohanům” Sk 22,21). Všichni, kteří zatím nevědí, že mají svého milosrdného otce (nemohou se ještě modlit “Otče náš”-L 11,2.13) a neslaví s ním radostné stolování díků (Večeře Páně), jsou zváni. Ježíš celým svým životem zjevoval Boha jako milosrdného Otce a stojí za tímto svým poselstvím i za cenu života. Jeho vzkříšení je jeho rehabilitací a potvrzením jeho poselství.

Starší bratr, to jsou ti, kdo nerozumí Boží povaze a hněvají se na jeho milost (srov. Jon 3,10; 4,10n), v Lukášově době židé, kteří si zakládají na svých skutcích (L 18,11-l2).

Badatelé upozorňují, že Lukáš má poněkud jiné důrazy než ap. Pavel. Méně mluví o oběti a vykoupení, více o milosrdenství a službě. Souvisí to zřejmě s kulturním okruhem, do kterého Lukáš mluví a se snahou, oslovit pohany slovníkem, kterému rozumí. Jde jen o rozdíl důrazů, ne podstaty. I Lukáš ví, že Ježíšova krev se “vylévá za nás” (22,20), Ježíšovu smrt popisuje (23 kap) a cituje slova Ježíšova, že “v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů” (24,47).

 

Autor, datum a místo napsání

I když evangelium ani kniha Skutků nemá přímý odkaz na pisatele, podle svědectví církevního otce Irenea (kolem r. 170) a Muratoriho kánonu (konec 2. st.) jsou tyto knihy připisovány Pavlovu průvodci, lékaři Lukášovi (Ko 4,14). Není závažného důvodu o tom pochybovat. Některé rozdílné teologické důrazy od ap.Pavla lze vysvětlit tak, že Lukáš byl samostatný myslitel, s Pavlem přímo spolupracoval jen po určitý čas a měl kontakty i s jinými křesťanskými vůdci, jako na př. s Barnabášem (viz Sk 13,1; 11,28; Ga 2,11-12), zvláště, pokud by opravdu pocházel ze syrské Antiochie, jak říká staré podání. Na Lukášovo autorství nepřímo též ukazuje evangelistův zvláštní zájem o nemocné a vypuštění kritického výroku o lékařích (srovnej: Mk 5,26 a L 8,43). Vznik Lukášova evangelia se datuje do let 70 -80, jako místo vzniku bývají uváděny Řím, Cesarea nebo některé město v Řecku.

Závěr: Poselství o Synu člověka, který “přišel, aby hledal, co bylo zahynulo” (L 19,10), je podrobně ilustrováno celým Lukášovým evangeliem.

 

EVANGELIUM PODLE JANA

Literární svéráz, členění

Čtvrté evangelium se již na první pohled liší od předchozích, jak slohem tak i uspořádáním látky. Nenajdeme v něm žádná podobenství, z mocných činů Ježíšových zaznamenává jen sedm zázraků, z nichž o pěti nečteme nikde jinde. Hlavním tématem jsou tak zv. “zjevovatelské řeči” začínající slovy “Já jsem”, důraz na poznání Boha a na uvěření v Ježíše, jako Božího syna (Jan 20,29.31). Způsob řeči je slavnostní, meditativní. Evangelista užívá jednoduchou, ale působivou řečtinu. Některé výroky, které jsou u synoptiků, u Jana chybí: např. slovo “moc”, či “zvěstovat”, jiné nápadně převyšují: “láska,milovat” (Mt 9x, Mk 6x, L 14x, J 44x), “pravda, pravdivý”    (Mt 2x, Jan 46x), “poznat” (Mt 20x, Jan 57x aj.). Slovník i stavba vět prozrazují semitské pozadí. Na některých místech zachoval evangelista v řeckém textu hebrejské výrazy, které pro své čtenáře překládá: rabbi (1,38 aj.), rabbuni (20,16), Mesiáš (1,42; 4,25), Kéfas (1,43), amen (25x), hosana (12,13), mana (6,31.49) aj.

Od synoptiků se Jan liší také osnovou, která je řazena podle biografických hledisek. Evangelista popisuje také čtyři cesty Ježíše do Jeruzaléma (2,l3; 5,1; 7,2.10; 12,12), což ukazuje, že Ježíš po svém křtu působil déle než tři roky. Z tohoto evangelia máme také četné podrobnosti o jménech a místech v Palestině. Janovo vyprávění má často symbolický charakter.

 

Náčrt členění

1,1 – 18           Prolog: Hymnus na Boží slovo (Logos),které se stalo tělem

1,19 – 12,50    Ježíš jako “Slovo” působí na světě slovy a mocnými  činy. (kap.2-5 odpovídají na některé základní potřeby  člověka. Ve v. 5,45 vrcholí spor mezi Ježíšem a tehdejšími představiteli židů)

l3,1 - 17,26      Ježíšův odkaz učedníkům (umývání nohou,slovo o poslání  učedníků a zaslíbení Ducha sv., velekněžská modlitba)

l8,1 - 20,36      Pašije a vzkříšení (zatčení v zahradě Getsemanské, výslech, ukřižování, prázdný hrob a Ježíšova zjevení)

21,1 - l5           Dodatek: Závěrečný rybolov v Galileji - obraz misie, rozhovor s Petrem a otázky po jeho lásce. Upozornění,  že ani milovaný učedník se nemusí dožít příchodu Páně.

 

Zmiňme se ještě o tom, že v nejstarších rukopisech chybí perikopa o Ježíši a ženě, přistižené při cizoložství (7,53-8,11), v některých mladších rukopisech je zařazena na jiném místě. To svědčí, že tento příběh koloval zpočátku jako samostatný a byl v církvi známý a rozšířený.

 

Teologické důrazy

1. Christologie: Zatímco u synoptiků je tajemství Ježíšovy osobnosti skryté a teprve později se čtenář dozvídá, kdo je Ježíš, u Jana je to řečeno hned. Již v úvodu autor odpovídá na otázku, která lidi při setkání s Ježíšem znepokojovala:”Kdo je Ježíš a od koho má zplnomocnění” (Mk 4,41; Mt 21,10; L 5,2l; 7,49; 9,9). Odhaluje čtenářům tajemství Ježíšova původu v hymnu, který vypráví o Kristově naddějinné existenci u Boha a o jeho vtělení. Výraz “Logos” spojuje hebrejskou představu Božího slova jako stvořitelské moci (Gn 1,1; Ž 33,6) s řeckou představou Logu jako světového řádu. Ježíš je tak označen jako prostředník a spolutvůrce stvoření, reprezentant vesmírného řádu, který odpovídá Boží vůli, je osobní živý Bůh na cestě za svým stvořením. Příběh popsaný u Mt 1,18-25 a L 1,26-38 je u Jana vyjádřen ve v. 14: “Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi...”

 

2.Zjevovatelské řeči: V dalším textu evangelia se o Ježíši jako “Slovu” již nemluví, protože Ježíš sám jako “Slovo” vystupuje a mluví. V tak zv. “zjevovatelských řečech” se představuje formulí “Já jsem Mesiáš” (4,25n), “chléb života” (6,35.41.48.51), “světlo světa” (8,l; 9,5), “dveře ovcí” (10,7.9), “dobrý pastýř” (10,11.14)., “vzkříšení a život” (14,6) a “pravý vinný kmen” (15,1.5).Všechny tyto výrazy vyjadřují, že Ježíš má klíčový a jednoznačně kladný význam. Otvírá cestu ke skutečnému životu neznetvořenému odcizením, k věčnému životu ve společenství s Bohem. “Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený syn, který je v náručí otcově, nám o něm řekl” (1,18). To vyjadřuje též Ježíšovo “Já jsem” bez přívlastků (6,20. 8,24.58) a připomíná Boží představení ve SZ (Ex 3,l4. 20,2.a 5.).

“Já jsem” se v závěru evangelia objevuje ještě třikrát v jiné souvislosti. Při svém zatčení to říká dvakrát Ježíš (18,5.8) a jednou to opakuje vypravěč (18,6). Ten, kdo je pravý Mesiáš, před kterým padají na zem jeho protivníci (l8,6), musí pít kalich, který mu dal Otec (18,11), i když prožíval strach (12,27). Mesiáš nechodil po zemi jen v převleku, v těle Ježíšově, jak to tvrdila gnóse (viz l Jan 4,2.3), ale byl s ním totožný. Cesta, pravda, život, pastýř, světlo - to vše se zjevuje v příběhu konkrétního Ježíše; toho, kterého přichází zatknout. Vyvýšený je ten, kdo byl probodnut (19,37).

 

3.Večeře Páně a křest: Možná nás překvapuje, že v Janově evangeliu nenajdeme popis VP ani příkaz křtu. Jan samozřejmě o těchto obřadech ví a v jeho době byly běžnou praxí v životě prvokřesťanských sborů. Měl však zřejmě obavu, že křest a VP budou považovány za vnější magický prostředek ke spasení. V příběhu o umývání nohou ukazuje, že pravé slavení VP vede nutně ke vzájemné službě (13 kap).V 6 kap. odkazuje na VP v rozhovoru Ježíše s učedníky, kde říká,že je třeba jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev (v. 54). Opravdově slavit VP znamená vnitřně se ztotožnit s celým Ježíšovým dílem a jeho osobností.

Epizoda o krvi a vodě, které vyšly z probodeného boku ukřižovaného Ježíše (19,4), ukazuje na Večeři Páně (víno = krev) a křest (voda). (??) Na křest ukazuje i rozhovor s Nikodémem, který se musí znovuzrodit z vody a Ducha. Zmínka o Duchu neukazuje na nějaký další křest, ale na to, že křest vodou má smysl ve vnitřní proměně člověka. Jan křest a Večeři Páně nepopisuje, ale vysvětluje na hlubší rovině.

 

4.Jednota církve

Již apoštol Pavel ve svém 1.listu Korintským si všímá a reaguje na to, že někteří křesťané se příliš vázali na určité vůdčí postavy, např. Petra, Pavla, Apolla, což vytvářelo nebezpečí stranictví a rozdělení (1 K 1,10-l3; 3,4-6). I evangelium Janovo se s tímto problémem vyrovnává, když popisuje vztah Petra a Jana. Jan a Petr běží spolu k hrobu Ježíšovu. Jan Petra předbíhá, ale nakonec mu dává přednost (20,4-5). Jan jako první poznává vzkříšeného Pána při lovu ryb, Petr ale první jedná (21,7). Jan je líčen jako ten, kdo je Ježíši nejblíže (13,23; 19,26-27), Petr má vůdčí úlohu, ale jen pokud miluje (21,13). Evangelista zde vyjadřuje jednotu církve, jak v rámci různých tradic, tak i způsobů prožívání víry (ať už kontemplativní - přemýšlivá nebo činná), neboť je spojuje jeden Pán.

 

5.Eschatologie

Jan se vyrovnává se situací odložené parúsie (2. Kristův příchod) a to ve víře, že i tato okolnost musí mít pozitivní význam v Božím spásném plánu. Činí tak za situace, kdy křesťanství je ohrožováno mysterijními kulty (které slibovaly účast na spáse) a také gnósí. Evangelista se nevzdává očekávání budoucího příchodu Kristova (5,28n; 6,39n. 44b. 54; 12,48; 13,3), ale zdůrazňuje, že křesťané ani v mezičase nejsou zanecháni sami sobě, ale Ježíš je v Duchu sv. s nimi (14,16-17). Přítomnost je chvíle, kdy se již rozhoduje o všem (3,18. 5,24. 11,25). “Přítomná eschatologie” je typickým znakem evangelia Janova.

 

6.Etika

U Jana nenajdeme obdobu Ježíšova “horského kázání”. Jan si spíše všímá toho, čím mají lidé být, než co mají činit (viz 6,28-29). To, jaký člověk je, pak ovlivňuje jeho jednání. Základním přikázáním je postoj lásky. Nacházíme zde obdobu christologie, kde se Jan také více zabývá Ježíšovou osobností, než jeho činy.

Autor, datum a místo napsání

Kniha sama uvádí autora (21,24). Je to učedník, kterého miloval Ježíš (21,20), byl přítomen při poslední večeři (13,23), Ježíš mu svěřil svou matku (19,26). Dosvědčuje Ježíšovou smrt (19,35) i vzkříšení (20,8). Při rybolovu poznává Ježíše jako první (21,7). Pisatel zná židovské zvyky a uvádí mnoho topografických podrobností z Ježíšova působení. Všechny tyto údaje ukazují na Jana Zebedea.

Jsou dvě tradice, pokud jde o Jana Zebedea. První se odvolává na biskupa Papia, podle níž apoštolé Jan i Jakub zemřeli mučednickou smrtí. Papias se také zmiňuje ještě o jiném učedníku jménem Jan, kterého nazývá “presbyterem” a který žil v Efezu.

 Druhá linie tradice je lépe dosvědčena a mluví o působení apoštola Jana v Efezu a Malé Asii. Tuto tradici zná už Justin Martyr (l36). Také Ireneus (+202), který se odvolává na svědectví Polykarpa (69-155), říká, že “Jan, učedník Páně, který spočíval na jeho prsou, vydal své evangelium, když bydlel v Efezu a žil až do časů císaře Trajána” (98-117). Srovnání obou tradic mluví ve prospěch druhé z nich. Skutky ap. se také nezmiňují o smrti Jana a apoštol Pavel vzpomíná na setkání s apoštolem   Janem při své druhé návštěvě Jeruzaléma (Gal 2,9). Slovíčko “my” v dovětku (2l,24) dosvědčuje, že kniha byla redigována a šířena Janovými žáky.

      Většina vykladačů se shoduje, že kniha byla napsána mezi léty 90-l00 po Kr.        v Efezu, někteří míní, že v Sýrii či Zajordání. Adresáty budeme hledat v gnósí ovlivněných židovských či pohanských kruzích, které byly či měly být získány pro Krista.

 

C. ČTENÍ VYBRANÝCH KAPITOL

I. Ellen Gould Whiteová, Touha věků

1.      Narození  (kap. 4), str. 25 – 28

2.      Zasvěcení (kap. 5), str. 29-33

3.      Křest  (kap. 11), str. 64-67

4.      Zápas na poušti (kap.12),  str.68-75

5.      Další zkoušky a vítězství (kap.13), str. 76- 79

6.      První učedníci  (kap. 14), str. 80-87

7.      Na svatbě v Káni  (kap.15), str. 88-94

8.      Dotyk důvěry  (kap.36), str. 218-220

9.      Příklad pokory (kap.71), str. 412-417

10.  Poslední večeře (kap.72), str. 418-423

11.  Nanebevstoupení (kap.87), str. 529-533

 

II.  Joachim Gnilka, Ježíš Nazaretský – poselství a historie

1.      Budoucnost, přítomnost,blízkost Božího království  -  str. 123-136

2.      Stanovisko k Tóře  - str. 187-197

 

D. NĚKTERÁ  NOVOZÁKONNÍ  TÉMATA

I. JEŽÍŠ KRISTUS

Tématem celého Nového zákona, zvláště čtyř evangelií, je Ježíš Kristus. Je dosvědčován různými svědky, jeho význam je opisován rozmanitými výrazy, jedná se ale o jednu a tutéž dobrou zprávu - evangelium (Gal l,7a).

I když se lze pokusit vytvořit dějinný rámec Ježíšova života, jakousi “harmonii evangelií” (jako první tak učinil Tatianos koncem 2. st), přece jen jde víc o význam Ježíše samotného, o jeho spásné činy a slova, než o jejich pořadí (viz  Úvod ke knize “Touha věků” vydání z r. 1969, str.7).

Ježíšův život můžeme ohraničit roky: 7-4 př.Kr. narození; r.27 křest; 30-31 ukřižování  (viz Mt 2,1; L 3,1.23; 23,l).

Mimobiblické zprávy o Ježíši nacházíme u Tacita, Suetonia, Plinia Mladšího, Josefa Flavia a v Talmudu.

 

1.Tajemství Ježíšovy osobnosti

Lidé, kteří se s Ježíšem setkali, byli buď uchváceni  nebo naopak znepokojeni jeho osobností. Vždy znovu se ptali: Kdo je tento (Mk 4,4l. Lk 5,21. 7,49. 9,9. Mt 21,10)? Místní obyvatelé odpovídají, že je tesař či syn tesaře (Mk 6,3), ale sami dobře ví, že to nevysvětluje jeho osobnosti. Ježíšova moc se projevila v mocných činech a učení (Mt,7,28-29).

 

2.Ježíš jako učitel

Ježíš učil a byl lidmi považován za jednoho z učitelů-rabínů své doby (kral.”Mistře”- Mk 9,5; 11,21; Mt 23,7; J 1,50). Jako i jiní, učil Ježíš v synagogách, shromažďoval kolem sebe učedníky, účastnil se diskusí o výkladu Písma. V mnohém se ale lišil. Neučil pouze synagogách, ale i pod širým nebem, na poli, na břehu jezera,

při chůzi. Nezvyklý byl i kruh jeho posluchačů: patřily k němu i ženy, děti, celníci a hříšníci (L l5,l-2).

Nejvíce překvapující byla ale suverenita, s níž Ježíš hovořil. Neodvolával se na komentáře “otců”, jeho učení nebylo jen pouhým výkladem posvátného textu. Mluvil v autoritě bezprostřední Boží (Otcovy) přítomnosti:”Já pravím vám” (Mt 5,22 aj.). Své učení ilustroval obraznými výroky, podobenstvími a průpověďmi (příslovími), které při vší jednoduchosti vyjadřovaly hluboké pravdy. Citoval Písmo, ale vysvětloval jej novým způsobem (Mt 12,3. 21,42. 22,31 aj.). Moc, která se při setkání s lidmi projevovala a měnila jejich životy, stejně jako i Ježíšovo vědomí bezprostřední závislosti na Otci, vedlo posluchače k tomu, že v něm viděli někoho víc než Rabbiho a nazývali jej prorokem (Mk 6,l5. Mt 14,5. L 7,l6. J 4,19 a j.)

 

3.Ježíš jako prorok

Život Ježíšův bylo možno uvést do souladu s izraelským očekáváním proroka. Podle předpovědi Dt l8,15 (viz též Sk 3,22. 7,37) byl na konci času očekáván prorok, který připraví lid na den Hospodinův (Mal 3,23). Proto se někteří domnívali, že Ježíš je ten prorok (J 6,14. Mt 11,23.) Ježíš sám se k titulu proroka nehlásí a odkazuje, že oním předpověděným prorokem byl vlastně Jan Křtitel, který jemu připravoval cestu (Mt l7,12-13). I když některá Ježíšova slova a činy opravdu připomínají proroka - např. hlásání příchodu Božího království (Mk 1,15), mocné činy (L 7,16) a poznání skrytých věcí (J 4,18-19, tj. Ježíš měl dar prorocký), Ježíš netoliko hlásal, ale přímo uskutečňoval Boží království (Mk 4,30; Mt 12,28; L 17,21), a to se už vymyká úloze proroka. Proto Ježíš očekával od svých učedníků jinou odpověď, než že je pouze prorokem (Mk 8,28-29).

 

4.Mesiášské tituly

IV.              A. Syn Boží

Je to nejvýznamnější Ježíšův titul, označující jeho božství. V judaismu se neužíval. Ježíš se sám takto označil: Mk 13,32. Nejde o obecný titul, dávaný všem lidem - dětem božím; Ježíš se považuje za jediného Syna Božího. Nikdo nezná okamžik jeho příchodu, dokonce ani Syn. To předpokládá jednotu s Otcem a zasvěcení do plánů božích: Syn zná vše, kromě data (viz též Mt 11, 27). Jde o jedinečný vztah, úplnou jednotu s Otcem, jakou nemůže uskutečnit žádný člověk. Evangelista Jan užívá tento titul jako centrální, který vede ke spáse a k němuž směřuje celé evangelium (20,21).

B. Syn Davidův

Na květnou neděli, když Ježíš vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, lid volal:”Hosana Synu Davidův!” (Mt 21,9) Kde se vzalo toto označení? Všichni svědkové jednomyslně dosvědčují, že Ježíš pocházel z Davidova rodu: Mt 1,6; 2,6; 20,30; L 1,32-33. 69; 2,4; Sk 2,30-31; 13,23; Ř 1,3.

Máme též zprávu od Eusebia, že za císaře Domitiána byli hledáni potomci Davidovi a našli dva Ježíšovy synovce. Pro židy bylo toto synovství předpokladem, aby ho mohli uznat za Mesiáše.(Iz 11,1n; Jr 23,5; Ez 34,23 aj.).  Ježíš si na tomto titulu nijak zvlášť nezakládal, u Mk l2,35-37 ukazuje, že Mesiáš musí být někdo víc, než jen potomek Davidův. Z titulu “Syn Davidův” pak vychází pojetí Ježíše jako Krále. David byl králem Hospodinova lidu, který měl přinést světu spásu. Ani David, ani jeho nástupci, ani lid izraelský toto poslání nesplnili. To naplnil až Ježíš; odtud hovoříme o “královském úřadě”  Kristově.

C. Syn člověka

Titul, který Ježíš užíval nejčastěji. Kdykoli evangelisté mluví o Ježíšovi, dávají přednost titulu Kristus, jestliže reprodukují jeho slova, hovoří o Synu člověka.

Co tento titul znamená? Někteří míní, že označoval Ježíše jako člověka, t.j. jeho lidskou přirozenost na rozdíl od přirozenosti božské. Tak tomu ale není. Pro židy to byl titul předně eschatologický, viz Dan 7,13. Syn člověka je mesiášská postava, která se ujme vlády na konci časů. V tomto smyslu užívala tento titul i židovská literatura doby intertestamentální, např. IV. Ezdráš či kniha Enochova. Mezi židy tento titul nechtěl označit lidství, jako spíše božství Mesiáše a jeho preexistenci. Ježíš tento výraz užíval velmi často, zvláště ve vztahu ke svému dílu (viz Mk 8,3l). Ap. Pavel užívá tento titul, aby ukázal rozdíl mezi 1.člověkem Adamem a 2.člověkem Ježíšem Kristem. (l K 15,45; Ř 5,15.)

Syn člověka je pravý obraz Boží, který přišel přivést člověka zpět k Bohu a tak jej vykoupit.

D. Služebník Hospodinův - EBED JAHVE

Prorok Izajáš v pěti písních mluví o “Služebníku Hospodinovu”. Vrchol je 53 kap. Křesťané jej od počátku ztotožňovali s Ježíšem, viz Sk 8,35. Hlásil se Ježíš k tomuto titulu? Nenajdeme sice výslovnou zmínku, ale mnohé narážky:

a) Syn člověka musí zemřít. Musí- tj. Boží plán. Mt,16,21. L 17,25 aj.

b) Mk 10,45 - život na vykoupení za mnohé. Jan 10,11- za ovce.

c) VP - krev vylévá se za vás, chléb se dává za vás, za mnohé,  nová smlouva - to je ohlas Izajáše (42,6; 49,8). Právě ten, jimž vlastní lid pohrdl, je povolán obnovit smlouvu: Iz 53,3-5.

E. Titul “Beránek”

Váže se úzce k předchozímu, podtrhuje hledisko smíření a souvislost se sz obřadní službou. Prvně ho vzhledem k Ježíše užívá Jan Křtitel (J 1,29. 35-36). Evangelista Jan na tento titul dále naráží v příběhu o ukřižování (19,36 ve vztahu k Ex 12,46 a Nu 9,12). Dále v NZ - Ř 3,25; 1 K 5,5-7; 1 Pt 1,18-19.

F. Mesiáš

Vedle titulu Syn Boží - nejzávažnější titul. Ukazuje, že Ježíš je naplněním všech sz předpovědí. V době Ježíšově měl však tento titul politický obsah, proto se mu Ježíš vyhýbá (viz Mt l6,20-21) z důvodu zneužití. Přesto se však k němu nakonec přiznal - viz Mk 14,61-62.  Titul Mesiáš se ale stal nakonec stěžejním titulem pro Ježíše v řeckém výrazu “Christos” (od “chrio”-pomazuji). Šlo o to ukázat, že Mesiáš již přišel, Ježíš je ten, kdo byl podle Písem očekáván. Celý SZ mluví o Ježíši (Jan 5,39). Titul “Mesiáš” spojuje SZ s NZ.

G. Slovo-Logos

Užívá ho Jan. Spojuje židovské pojetí slova “dabar” - jako stvořitelského prostředníka s helenistickým pojetím “logos”-jako světového principu.

O Ježíši říká, že On nejen mluví Boží slovo, ale on tímto slovem byl. Boží zjevení není jen to, co Ježíš říká, ale i jak žil a umíral. On je Boží zjevení, v Něm se zjevuje Bůh sám. “Slovo tělem učiněné” (v.l4) - je hráz proti doketismu (viz též l Jan l,l-4 a úvod k ev. Janovu).

H. Pán - Kyrios (=vládce)

Bylo to vyznání křesťanů, uznání Ježíše za Pána svých životů.

Ř 10,9. 1 K 12,3. Fp 2,11. J 20,28. 1 K 16,22.

LXX překládá jméno Boží JHVH řeckým KYRIOS. Odtud se některé sz výroky o Hospodinu vztahovaly v NZ na Ježíše (např.Fp 4,2. Ř 14,11; Iz 45,3 aj.)

Závěr

Žádný z uvedených titulů nevyčerpává plnost svědectví o Ježíši Kristu. Chceme-li vědět, co Nový Zákon o Ježíši říká, musíme je brát v úvahu všechny.

6.Nikdo není jako On

“Byl dokonalý a v jeho dokonalosti nacházíme vysvětlení jeho krásy. Ti,kteří mu stáli nablízku byli okouzleni a přemoženi jeho přednostmi. Děti ho milovaly, publikáni a hříšníci se k němu utíkali. Měl srdce dítěte, něhu ženy, sílu muže. Jeho soucit byl tak všeobsáhlý, že zasáhl lidstvo až k nejzazším hranicím světa.. Jeho odpuštění bylo nezměrné, jeho šlechetnost neúnavná, jeho trpělivost nevyčerpatelná, jeho milosrdenství nezměřitelné, jeho odvaha neomezená, jeho moudrost nevyzpytatelná, jeho víra hýbala hranicemi, jeho naděje neznaly stínů, jeho láska neznala hranic.. On je ideálem srdce.Slyšíme jej, jak stále vybízí: Pojď za mnou!”  (Charles E. Jefferson, Ježíšův charakter, Křesťanské knihkupectví a nakladatelství v Praze II, 1947, str. 249)

 

V.                 Ježíšova podobenství

Ježíš nebyl první, kdo vyprávěl podobenství, jeho jsou ale svým významem jedinečná. V podobenství je myšlenka znázorněna pomocí obrazného slova. Má proto blízko k umění, takže navozuje v člověku přímo pocit vlastního zážitku.

Ve SZ vypravuje podobenství např. prorok Nátan (2 Sa 12,1-4); moudrá žena z Tekoa (2 Sa 14,5-7); prorok Izajáš (5,1-7; 45,9-13); Jeremjáš (kap.19); Amos (5,18n); Zacharjáš (13,9) aj. Také rabíni používali podobenství. Např. v palestinském Talmudu je příběh o bohatém celníkovi a chudém zákoníkovi.

Podobenství se rozlišují do několika typů:

Vlastní podobenství užívá obrazu, který je vzat z běžné skutečnosti. Podobné je něco něčemu. Známé neznámému. To známé, to jsou běžné věci, proti kterým nelze nic namítat. Např., že kvas je dáván do mouky (Mt 13,34), že rozsévač vychází aby rozséval (Mt 13,3), rybáři vybírají ze sítě ryby (Mt 13,48), či že pastýř hledá ztracenou ovci (L 15,4). To vše se běžně v Palestině v době Ježíšově dělo.

Parabola, na rozdíl od vlastního podobenství, vypravuje volně vytvořené historky. Např. parabolou je Ježíšovo vyprávění o nepoctivém správci, začínající slovy: “Byl jeden bohatý člověk, který měl správce (L 16,1). Nebo: “Byl soudce v jednom městě” (L 18,2). Nejde o to, co se běžně děje (jako např.u rozsévače), ale co se stát mohlo! Není běžné, aby chudá vdova chodila denně k nespravedlivému soudci, ale stát se to mohlo. Přitom není vůbec důležité, jestli se tento příběh skutečně stal nebo je vymyšlený.  Důležité je naučení. Zde: Máme se vytrvale modlit, nepolevovat v prosbách. Činnost ženy je obrazem (parabolou) jednání křesťana.

Dalším typem podobenství je příkladné vyprávění. Je to podobné, jako u paraboly – vyprávění příběhu, rozdíl je v tom, že zde nejde o přirovnání něčeho k něčemu ( stěžující se ženy k modlícímu křesťanu), ale samo vyprávění je příkladné. Např. o “milosrdném Samaritánu” (L 10), ztraceném synu (L 15), či boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Zde nepřirovnáváme něco k něčemu, ale je zde přímý příklad: milosrdenství Samařana (jdi a učiň totéž), pokání a návrat ztraceného syna, život boháče v kontrastu s životem chudého Lazara. I zde – historická pravdivost příběhu je nedůležitá. Vyprávěl Ježíš skutečný příběh o tom, jak syn odešel z domu a rozmrhal všechny peníze, nebo si tento příběh vymyslel? Nevíme, ale takové věci se stávají. Myslel Ježíš na konkrétní přepadení na cestě z Jeruzaléma do Jericha, nebo si tuto historku vymyslel ? Nevíme – a ani to není důležité. Pro funkci podobenství je důležité, že takové věci se mohly stát, i když detaily (šel kolem kněz, levita, samaritán) jsou uspořádány tak, aby vyjadřovaly duchovní naučení.

Poslední formou podobenství je alegorie. I ona představuje volně vytvořenou historku (příběh), ale je vytvořena tak, že většina osob a věcí má jiný, skrytý význam. Např. mluví se o králi – a míní se Bůh. Ve SZ (Ez 17,1-10) se mluví o orlu a míní se babylonský král. Ježíš užívá alegorie poměrně málo – např. o “královské svatbě” (Mt 22,2-14), či v podobenství o zlých vinařích (Mk 12,1-12).

Výkladová potíž bývá v tom, že není někdy snadné rozeznat, zda se jedná např. o příkladné vyprávění, či o alegorii. Máme tendenci vidět alegorii i tam, kde to Ježíš vůbec nezamýšlel. Např. v podobenství o milosrdném Samařanu: hostinec = církev, dva denáry = Starý a Nový zákon, osel = diakoni, atd.  Chtěl to Ježíš skutečně říct ? Kdy jde o výklad Písma a kdy naopak do Písma vnášíme své vlastní názory ? Tu otázku se musíme vždy položit.

 

VI.              Předpověď o zničení Jeruzaléma a konci světa

(Mat 24,1-51; Mk 13,1-37; L 21,5-36)

(převzato z M. Žalud, Evangelia, str. 76-81) 

 

Úvod:   Čas - úterý večer týdne utrpení (jaro roku 31, 11. nisan)

     Místo - Olivetská hora

     Okolnosti (komu) - soukromý rozhovor s učedníky

 

Osnova:

                                   Mt 24             Mk 13            L 21

Úvod                           1-3                  1-4                  5-7     

Počátek bolestí            4-14                5-13                8-19   

Zničení chrámu 15-20              14-18              20-24  zničení Jeruzaléma

Velké soužení              21-28              19-23              (24b?)

Znamení příchodu        29-35              24-31              25-33

(Intence) “Bděte”         36-51              32-37              34-36 konec světa

 

Eschatologické téma (patří do synoptické apokalypsy), kde předpověď o zničení Jeruzaléma je zároveň předobrazem [TYPOS] konce světa. Tato perikopa je breviářem každého adventisty.

 

Rozbor Mt 24,1:

24,1.2

Chrám byl pýchou všech Židů. Bílý mramor převládal a zlatem se nešetřilo. Josefus Flavius popisuje nádheru a vybavenost chrámu. (Válka židovská 5.6) Také uvádí rozměr jednoho kamenného bloku: 45x5x6 loktů (20,25x2,25x2,70 metrů). V době, kdy Ježíš vyslovil předpověď o zničení chrámu, rekonstrukční práce trvaly již téměř 50 let. Chrám byl obnoven jako celek, až v roce 63 - 7 let před jeho zničením římským vojevůdcem a pozdějším císařem Titem (r. 70 po Kr.).

Válka 7.3: “Město bylo tak dokonale srovnáno se zemí, takže budoucí návštěvníci neměli ani místečko, podle kterého by mohli věřit, že město bylo kdy obydlené.”

24,3

“příchod” (parúsia = přítomnost, příchod); toto slovo se vyskytuje v evangeliích jen zde a ve v.27.37.39; pak ve Skutcích a epištolách. Z formulace otázky učedníků vyplývá, že přijímali tehdejší eschatologické  názory  -  konec  Jeruzaléma  bude  souviset  s koncem světa a s návratem Krista z ústraní. Ježíš opravuje toto mylné eschatologické schéma.

24,6

Tacitus píše o tomto období, že “bylo bohaté na události, ukrutné válkami, nesvorné pro vzbouření, zuřivé i za míru. Čtyři vládcové zahynuli mečem (Nero, Galba, Oto a Vitelius). Tři války domácí, mnoho válek zahraničních a obyčejně obojích najednou.? [Histor., I,2; citováno Ricciottim, str. 501,502]

24,7

Židovští a Římští spisovatelé hovoří o létech 31-70 jako o období velkých pohrom a neštěstí.

     Hlad: - v Judsku: Sk 11,28 r.44; velký hlad za Klaudia v r. 41-54.

     Zemětřesení: r. 46,47 Kréta; r. 51 Řím; r. 60 Frýgie; r. 63 Kampánie.

            Tacitus hovoří o velkých smrštích r. 65.

24,8

 Židé užívali termínu “Mesiášovy bolesti?, který označoval katastrofy, za nichž se ustanovoval “mesiášský věk - království?. Ježíš takto upozorňuje, že skutečnosti z v.5-7 jsou jen prologem. Před jeho příchodem se budou zmíněné skutečnosti objevovat ve větším počtu a větší intenzitě.

24,9

Tento  verš se bezpochyby naplnil na Štěpánovi r. 34, dále na Petrovi a Janovi (Sk 4,3 - 7,21), Petrovi a Jakubovi (Sk 12,1-4), Pavlovi, který stál před Felixem, Festem, Agrippou a Neronem...

24,10

[ČEP] = “a tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět.”

24,14

(euangelion = dobrá zpráva, radostné poselství)

“svět” = oikumené; obývaná země, obydlený svět [není totožné s kosmos a aión]

Tato předpověď se naplnila nejdříve před zničením Jeruzaléma. Toto proroctví se bezezbytku naplní až před II. příchodem Krista.

Novodobá éra misie začíná r. 1793 dílem W. Careye.

0 - 1800 po Kr. - 71 překladů bible

19. století - cca 567

1979 - 1660 překladů celé bible nebo jejich částí.

24,15

“ohavnost spuštění” [ČEP = “znesvěcující ohavnost”] Kde o této skutečnosti mluví Daniel? Nejdříve v Da 9,27 ([K] = “vojsko ohavné”; [ČEP] = “ohyzdná modla”), dále v 11,31 ([K] = “ohavnost spuštění”, [ČEP] = “ohyzdná modla pustošitele”) a nakonec 12,11 ([K] = “ohavnost hubící”, [ČEP] = “ohyzdná modla pustošitele”).

Protože Ježíšova slova se váží ke zničení Jeruzaléma, použitý termín se může vztahovat jen na Da 9,27. (Typologický význam “ohavností spuštění” Þ vydání nedělního zákona = vybudování obrazu šelmy a vyžadování znamení šelmy.)

Co je to “ohavnost spuštění”? Podle paralelního L 21,20 se jedná o “vojska obléhající Jeruzalém”. Podle 1 Kr 11,5.7 se jedná o pohanské modly. Dle Ex 8,26 se jedná o činy urážející náboženský cit. “Místo svaté” - posvátný okrsek Þ GC 26: “Až modloslužebné předměty Římanů budou postaveny na posvátné půdě, která se rozprostírala ještě několik set metrů za městské hradby, tehdy následovníci Kristovi měli  hledat  bezpečí  v útěku.

24,16

Útěk bývá výrazem zbabělosti či nepochopení situace, zde však je moudrým opatřením. Učedníci neměli očekávat, že Bůh ve smyslu proroctví Joele (kap. 3) a Zacharjáše (kap. 12 a 14) vysvobodí Jeruzalém. Tato apokalyptická proroctví předpokládala, že věrný ostatek Izraele zůstane na hoře Sion. Ježíš ale říká, že jeho následovníci mají z Jeruzaléma utéct. Pro ně Jeruzalém není místem záchrany, ale městem odsouzeným k zániku, protože nepřijali Mesiáše. Ježíš opravuje klamné eschatologické naděje svých učedníků, které spočívají na proroctvích Joele a Zachariáše, a obrací jejich pozornost k proroku Danieli a jeho 7. kapitole. V té době se římské vojsko brzy vrátilo a Jeruzalém se stal nejkrvavějším místem na zemi. Křesťané včas odešli do bezpečí. Eusebius (Hist. eccl. III, 5,3) říká, že útočištěm křesťanů se stalo město Pella v Zajordání.

[1,100.000 mrtvých, 97.000 zajatých; Válka VI, 9,3,420]

24,20

“ve svátek”, [ČEP = “v sobotu”]

Jaké výklady existují v souvislosti se sobotou? [Bacchiochi 69-71]

- tento verš je pozdější židokřesťanská interpolace, protože se nenachází v paralelních pasážích  (jmenovitě  u  Marka).  Tato  vsuvka  má  prý  obhájit svěcení soboty u křesťanů ze Židů.

Domněnka, která nemá důkaz.

- tento verš považuje sobotu za překážku útěku z jiných důvodů než proto, že by sobota byla křesťanským dnem odpočinku. Sobota představovala pro prchající křesťany: zavřené brány, problém ze strany židů, kteří respektují délku sobotního dne.

Důkazy na vratkých základech.

- Ježíš hovoří o dnu odpočinku křesťanů. [Ježíš nehovoří na téma “sobota”, ale “útěk”!] Zvláště válečná situace přináší velké morální problémy. Křesťané v době obléhání Jeruzaléma mohli být postavení před dilema: Který příkaz uposlechnout? Ježíšův z hory Olivetské v.15-18, anebo 4. přikázání? Ježíš pro takovouto situaci má radu. Modlete se, abyste nepřišli do takovéto situace. Proste Boha, ať váš útěk nepřipadne na sobotu. Čtyřicet let předem se mají za to modlit. Čtyřicet let dopředu Ježíš uznává svatost soboty!

[DA 630: “Ten, jenž ustanovil sobotu, ji nezrušil, nepřibil ji na svůj kříž. I čtyřicet let po jeho ukřižování měla být zachovávána jako svatá. Po čtyřicet let se učedníci měli modlit, aby jejich útěk nepřipadl na sobotu.?]

24,21

Co je to “velké soužení”?

- doba útěku křesťanů během “obléhání Jeruzaléma?. Svědčí pro to údajně “tehdáž”. ([ČEP] = “Neboť tehdy nastane hrozné soužení...”)

- my adventisté ztotožňujeme “velké soužení” s obdobím papežské nadvlády. (srov.: DA 631; tři a půl času “malého rohu” z Da 7,21.25; činnost “maličkého rohu” z Dan 8,11.12.24.25; 12,7) - léta 538 - 1798

Máme právo tvrdit, že v.21 pojednává o budoucích událostech vzhledem k zničení Jeruzaléma, když překlady mají “tehdy”? Máme proto přinejmenším dva důvody:

1.      Tote (ř.) = tehdy, tenkrát; nato, potom

2.      v.29.30:  po  “soužení” budou nebeské úkazy, které datujeme do 18. a 19. stol.

v.30 začíná “tote” a přitom “znamení Syna člověka? nepřišlo “ihned” po událostech zničení Jeruzaléma...

“Od zkázy Jeruzaléma přišel Ježíš rychle k významnější události, k poslednímu článku řetězu dějin země - k příchodu Syna Božího v moci a slávě. Mezi těmito dvěma událostmi byla podle Kristova vidění dlouhá staletí temna, staletí, jež se pro jeho církev vyznačovala krví, slzami a smrtelným zápasem.” DA 630,631

     Poznámka: Lukáš vynechává paragraf “velké soužení”. Věta “Jeruzalém tlačen bude od pohanů, dokudž se nenaplní časové pohanů” zaměstnává exegety dodnes. I adventisté se k ní vyslovovali. Tuto větu považovali za paragraf “velké soužení”, přičemž slovu “Jeruzalém” dávali význam pravá církev a slovu “pohané” papežství. “Časové pohanů” pak představovalo 1260 let papežské nadvlády. Byl to zřejmý hermeneutický kotrmelec, kdy v pasáži se slovy s přímým významem se najednou objevují slova se symbolickým smyslem. Dnes toto vysvětlování již patří minulosti.

24,27

Charakteristika II. příchodu Ježíše Krista (dále v.30)

- nepřehlédnutelnost, světovost (ř. astrapé = blesk)

To je pravý opak rabínského názoru, že Mesiáš přijde tajně.

“od východu slunce”; cf: GC viz v.30

24,28

[ČEP] = “Kde je mrtvola, slétnou se i supi.?

- jako mršina se ohlašuje do daleka slétajícími se supy, tak advent má své ohlašovatele [Bonnard 352]

     - jako mršina přivolává supy, tak stav světa bude volat Bohu o zásah [cf: Jb 39,30; Př 30,17; cf: Dt 28,26; 1 Sa 17,44-46; Ez 39,17-22; Jr 7,32.33; Zj 19,17-21]

24,29

- po “velkém soužení” - r. 1798 se mají naplnit nadpřirozená znamení:

            - zatmění slunce i měsíce (cf:Iz 13,10; Jl 2,10.31; Zj 6,12).

            - padání hvězd (cf: Zj 6,13)

Adventisté věří, že se tak stalo 19. května a v noci z 19. na 20. května 1780 na území Nové Anglie, co se týče zatmění slunce a měsíce. Co se týče padání hvězd, stalo se tak 13. listopadu 1833 a bylo pozorováno v Severní Americe. [Vysvětlující poznámky: K zatmění došlo nejpravděpodobněji za pomoci  popela z nesmírných požárů lesa nebo z vulkanické činnosti. K místním zatmění došlo v r. 1950 v USA  a  Kanadě  vlivem  rozptýleného popele v povětří. Padání hvězd byl vlastně déšť z meteorů nazývaných Leonidy. Stalo se tak v noci mezi 2-5 hodinou = 60 tisíc/hod. V r. 1933 byla zaznamenána činnost GIACOBINIDŮ - 15 tis/hod] (GC 306-308,333,334)

[dále viz Le Roy E. Froom, The prophetic Faith of Our Fathers, vol.IV., 289-300, 1210-1220]

[ČEP] “mocnosti nebeské se zachvějí?

[K] “moci nebeské budou se pohybovati?

Biblický komentář uvádí, že tato předpověď  se  naplní  na  začátku  sedmé  rány  (cf: Zj 16,17-20; GC 636,637; EW 31,34,285; cf: Iz 34,4; Zj 6,14)

            Poznámka: L 21,25.26 uvádí další skutečnosti před příchodem J. Kr. (EW 41; GC 626)

24,30

“znamení Syna člověka”

GC 640,641 = “Zakrátko se na východě objeví malý černý oblak, velikosti asi poloviny mužské dlaně. Je to oblak, který obklopuje Spasitele a který se v dálce jeví jako zahalený ve tmě. Lid Boží ví, že je to znamení Syna člověka. V posvátném tichu jej lidé sledují, jak se přibližuje k zemi, jak je stále světlejší a nádhernější, až je to velký bílý oblak, jehož základem je sláva jako stravující oheň a nad nímž je duha úmluvy. ... Když se živý oblak přiblíží, spatří všichni Knížete života.”

Další charakteristika druhého příchodu:

- v moci a slávě

24,31

cf:1 Te 4,16; cf:1 K 15,52

Druhý příchod Krista - podle Mt 24 a Mk 13 vyvrcholí “shromážděním vykoupených”. Na to se uskuteční slib z Jan 14,1-3.

Lukáš nazývá (21,28) druhý příchod Ježíše Krista “vykoupením”. Je to důkaz, že slovo vykoupení nemusí vždy znamenat “obchodní transakci”, ale prostě “záchranu”.

24,34

Tento verš a jemu podobné zamotal hlavu novozákonním exegetům. Jak vykládali tento verš adventističtí teologové?

- podmíněné proroctví. Kristus měl a mohl přijít během jedné generace. Podmínky však nebyly splněny a Boží plán se naplňoval podle jiné varianty. [Ford]

- spojit v.33. Pak od naplnění všech uvedených znamení do druhého příchodu Ježíše Krista neuplyne více než jedna generace. [SDA BC]

- revidovat noematiku slova “věk” [K] nebo “pokolení” [ČEP]

Např:   L 11,50

Mk 9,19   ?lidé bezbožní, hříšní, nevěřící, nevěrní, nedbající na znamení

Ž 78,8 - lidé, v kterých se akumulovaly negace předcházejících generací

Když Ježíš použil slova pokolení, nesledoval vyjádření času, ale zdůraznění morálního profilu. Jinými slovy: Nevěra a bezbožnost lidí bude trvat až do naplnění posledního znamení jeho příchodu. Čas a znamení nezmění postoje těchto lidí. (cf: v.28; L 18,8) [Richard Lehmann]

Poznámka: V evangeliích (a nejen tam) nacházíme obdobné verše, které hovoří jakoby o velmi blízkém druhém příchodu Krista. Ovšem Kristus tu ještě není; a tato skutečnost dala vzniknout velmi malému teologickému oboru bádání: teologii opožděného návratu.

Tento obor se zabývá hodnocením veršů o parúsii, zvláště o blízké parúsii, a vysvětluje příčiny a důvody odkladu druhého adventu. Nechci vás seznamovat s celou šíří problematiky, avšak pokládám za nutné vás informovat o verších, kde se hovoří o odkladu, o zpoždění:

     Mt 24,48: “...Prodlévá pán můj přijíti.?

            Mt 25,5: “A když prodlíval ženich, zdřímly všecky a usnuly”

            Mt 25,19: “Po mnohém času přišel pán těch služebníků, i činil s nimi počet.”

            L 18,7: “A což by pak Bůh nepomstil vyvolených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim”?

     (L 21,8; Mt 22,7.9)

[Dále viz: Richard Lehmann, Theologie der Verzögerten Parusie, Prophetie und Eschatologie (sborník Biblické konf. 1982, Marienhöhe), str. 495 - 522]

Jedna z důležitých otázek na závěr: Proč Bůh nechal formulovat výroky o parúsii ve smyslu “velmi brzo”? (Dynamika křesťanského života na základě “živé eschatologie”?)

24,35

 - toto může říci jen Bůh

24,36

 - [ČEP]: “...ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.?

Slova “ani Syn” vztahujeme na vtěleného Krista. (cf: Sk 1,7)

- Tento verš chápeme jako varování před vypočítáváním přesného času druhého adventu.

********************************************************************

Poznámka: Příspěvek k diskusi o evangelijní apokalypse:

Motto: “Když mluvil o zničení Jeruzaléma, jeho prorocká slova sahala za tuto událost a týkala se konečného vzplanutí požáru, který nastane v ten den, kdy Pán povstane z místa svého, aby trestal svět za jeho nepravosti, kdy země odhalí prolitou krev a nebude už pokrývat své mrtvé. Celý tento projev byl určen nejen učedníkům, ALE VŠEM, KDOŽ BUDOU ŽÍT ZA POSLEDNÍCH VÝJEVŮ DĚJIN TÉTO ZEMĚ.” DA 627

 

ESCHATOLOGICKÉ NAPLNĚNÍ MAT 24

 

OBSAHOVÁ STRUKTURA Mt 24

1.      Biblický komentář dělí prorockou výpověď Mat 24 na dvě části:

1. v.4-20 - předpověď o zničení Jeruzaléma a pádu izr. národa

2. v.21-31 - výpověď o konci světa

Takovéto dělení je v souladu s pojetím EGW. V DA 630,631 píše: “Od zkázy Jeruzaléma přešel Ježíš rychle k významnější události, k poslednímu článku řetězu dějin země - k příchodu Syna Božího v moci a slávě. Mezi těmito dvěma událostmi byla podle Kristova vidění dlouhá staletí temna, staletí, jež se pro jeho církev vyznačovala krví, slzami a smrtelným zápasem.”

 

2.       Mezi námi je populární ještě jedna obsahová struktura. V prorocké výpovědi vidí 3 vrstvy:

1. v. 4-8 (r. 31-538),               v. 9.10 (r. 538-1798),             v. 11-14 (r. 1798 - 2. příchod JK)

2. v. 15-20 (kolem r. 70)         v. 21.22 (r. 538-1798), v. 24-28 (r. 1798 - 2. př. JK)

3.                                                                               v.29-31 (r. 1798 - 2. příchod JK)

     Ý             Ý             Ý        ?

počátek bolestí                        velké soužení               skonání/příchod

 

Tato  struktura  umožňuje  používat  některé verše aniž bychom dělali násilí na kontextu; např. v.14 - můžeme používat jako znamení poslední doby.

 

3.      Vykladači od dávných dob viděli ve zkáze Jeruzaléma předobraz doby konce. Tuto myšlenku propracovali teoreticky a nyní hovoří o typologické struktuře Mt 24. Nejdříve si znázorněme vývoj pohledu na obsahovou strukturu Mt 24:

Schéma vztahu: Předpověď - naplnění

     1. v. 4-20 - předpověď o zkáze Jeruzaléma - historické naplnění r. 31-70

            2. v. 21-31 - předpověď o konci světa - historické naplnění r. 70 - 2. př. J.Kr.

Schéma typologického vztahu (A)

     1. v.4-20 - předpověď o zkáze Jeruzaléma - historické napl. r. 31-70

                                   TYPOS konce světa - ANTITYPICKÉ napl. r. 70 - 2. př. J.Kr.

            2. v.21-31 - předpověď o konci světa - historické naplnění r. 70 - 2. příchod JK

 

Ovšem vývoj na poli hermeneutiky biblické apokalyptiky šel dál. Vykladači si uvědomovali, že v exegezi sice můžeme vystačit s daným schématem, ale hlubina bohatství Kristova proroctví není dosažena. Proto na základě dalšího studia apokalyptických textů a zvláště pod vlivem jak výkladu eschatologických proroctví E. G. Whiteovou  tak  pod vlivem některých jejích výroků mají za to, že objevili další typologický vztah v Kristově prorocké výpovědi. Který vztah to je? Nejdříve jeden z provokujících výroků EGW:

“Když mluvil o zničení Jeruzaléma, jeho prorocká slova sahala za tuto událost a týkala se konečného vzplanutí požáru, který nastane v ten den, kdy Pán povstane z místa svého, aby trestal svět za jeho nepravosti, kdy země odhalí prolitou krev a nebude už pokrývat své mrtvé. Celý tento projev byl určen nejen učedníkům, ALE VŠEM, KDOŽ BUDOU ŽÍT ZA POSLEDNÍCH VÝJEVŮ DĚJIN TÉTO ZEMĚ.” DA 627

Nakolik je pro nás aktuální Mt 24, když poslední znamení se datuje do r. 1833 a další následující je až z poslední 7. rány? Jaký smysl má Mt 24 pro ty, kteří “budou žít za posledních výjevů dějin této země? O to se pokouší nový pohled, který vedle historického naplnění se snaží rozpoznat i tak zvané eschatologické naplnění. (To samozřejmě vyvolává diskusi o tzv. apotelesmatickém principu...) Eschatologické  naplnění  předpokládá  i  typologický  vztah  B.  Připomínám,  že typologický vztah A znamená, že Mt 24,4-20 má své nové naplnění v letech 70 - 2.příchod  J.Kr. Typologický  vztah B znamená, že Mt 24,4-31 předpokládá nové naplnění v eschatologické době (od r. 1798 nebo 1844).

 

Schéma typologického vztahu (B)

 

	Historické naplnění	Typologické/eschatologické naplnění
v. 4-20 - předpověď o zkáze Jeruzaléma	r. 31-70
v. 21-31 - předpověď o konci světa	r. 70 - 2. příchod J.Kr	doba konce (1798, 1844) až 2. příchod JK

 

Exegetické schéma typologického vztahu B

 

	Předpověď	Historické naplnění	Eschatologické naplnění
v. 4-14	počátek bolestí	znamení zkázy Jeruzaléma	znamení doby konce
v. 15-20	znesvěcující ohavnost	naplnění míry odpadnutí Jeruzaléma	pád “Babylona”
v. 21-28	velké soužení	papežská nadvláda	šest Božích ran
v. 29-30a	Znamení příchodu	znamení doby konce	sedmá Boží rána
v.30b.31	příchod	příchod	příchod