Ukřižování
Už jsme si natolik
zvykli dívat se na kříž a na
Kristovo ukřižované tělo,
na něm visící, že si ani
neuvědomujeme tragickou
skutečnost, která je skryta
za obrazem Ukřižovaného.
Z kříže se dokonce stala
ozdoba, která se ve zlatě či
stříbře nosí na krku. Je
právem symbolem
křesťanství a má své místo
v soudních síních, ve
školních aulách, na
hrobech zesnulých a dokonce i na vrcholech hor, jako symbol křesťanské víry a znak
vítězství nad mocnostmi zla a nad smrtí. Ale co se za tímto symbolem skrývá? Nejprve se
podíváme, čím byl kříž pro antický svět a co znamenalo ukřižování a smrt na kříži pro
Ježíše Krista. Pak si všimneme, jak se kříž, který byl symbolem největší potupy, stal
znamením vítězství, a za jakou cenu bylo překonáno "pohoršení" a "bláznovství" kříže.
Dnes už jen stěží dokážeme pochopit jaké to muselo být pro židy "pohoršení", když
slyšeli mluvit o "ukřižovaném mesiáši", a současně proč pohané "odmítli" věnovat
pozornost Pavlovi, který jim hlásal, že Ježíš, Boží Syn, byl pro spásu všech lidí odsouzen
"k nejpotupnější smrti: smrti na kříži"
1
Proto je třeba sestoupit do smýšlení antického
světa, abychom poznali co pro něj znamenalo odsouzení k smrti na kříži.
Kříž (latinsky 'crux', řecky 'stauros' /σταυρóς/) byl ve starověku popravčím nástrojem,
na němž se vykonával trest smrti za těžké zločiny. Původně to byl strom či kůl ('xylon',
/ξύλον/), na který byl odsouzenec zavěšen, přivázán řemeny nebo přibit hřeby; mnohdy byl
kůl zahrocen (skolopos) a odsouzenec byl na něj naražen a jím proboden: bylo to
"naražení" na kůl. Později se na vertikální kůl, který byl zaražen do země (stipes)
připojovalo příčné břevno, zvané patibulum, protože zpočátku jím bývala závora, kterou se
zajišťovala vrata domů, takže když byla odstraněna fores patebant, neboli brány zůstaly
otevřeny. Patibulum bylo někdy na místě popravy, ale obyčejně si je na toto místo nesl na
ramenou sám odsouzenec; tam pak bylo upevněno na vertikální kůl do tvaru písmene T. V
tomto případě se kříž nazýval crux capitata nebo crux immissa. Jindy se příčnému břevnu
říkalo supplicium. Křižování se provádělo různými způsoby: Seneka např. píše:
"Vidím kříže, ne však téhož tvaru
2
, ale vytvořené jedním tak, druhým onak: někteří zavěšují své
oběti hlavou dolů
3
, jiní je narážejí na kůl
4
, další pak roztahují ruce na patibulum
5
."
6
Očité svědectví jednoho kolektivního ukřižování čteme u Josefa Flavia. Šlo tehdy o ty,
kdo se pokusili dostat z Jeruzaléma, obklíčeného na Titův příkaz římskými vojsky.
1
'ad mortem turpissimam crucis', Origenes, Com. ad Mt 27,22ss.
2
'non unius quidem generis'.
3
'capite quidam conversos in terram suspendere'.
4
'alii per obscena stipitem egerunt'.
5
'alii brachia patibulo explicuerunt'.
6
Seneca, Dial. 6,20,3.
KŘÍŽ NA MONTE ADAMELLO, 3.278M
dar italských alpinistů k poctě Jana Pavla II. "Po zatčení byli zbičováni, a předtím, než byli ukřižováni za hradbami města, museli
podstoupit všechny druhy mučení. Titus sice měl soucit s jejich utrpením, ale protože jich
byl velký počet - asi 500 denně - bylo by až příliš velkým rizikem osvobodit je anebo je
nechat hlídat; proto svým vojákům dovolil, aby si počínali, jak uznají za vhodné. Navíc se
domníval, že strašlivá podívaná na nesmírný počet křížů přivede obležené obyvatelstvo k
tomu, aby se vzdalo. Vojáci, puzeni nenávistí a zběsilostí, si tedy tropili z vězňů posměch,
křižovali je v různých pozicích, a vzhledem k jejich počtu scházel prostor pro kříže i kříže
pro těla."
7
Masové popravy ukřižováním, prováděné římskými okupanty, byly koneckonců v Judsku
dosti četné: Varus nechal v roce 4 př. Kr. ukřižovat všechny zatčené vězně; Felix dal
ukřižovat velký počet "lupičů" (šlo o vzbouřence proti římské autoritě); stejně si počínal i
Florus v Jeruzalémě.
V samotném Římě pak Nero - po požáru v roce 64 po Kr., který zničil město a z něhož
byli jako žháři obviněni křesťané - je odsoudil ke kruté smrti, kterou popisuje Tacitus ve
svých Annálech (15,44,4):
"Nespokojil se s jejich vyhlazením, ale bavil se tím, že je oblékal do kůží šelem, aby je pak nechal
roztrhat psy anebo byli pověšeni na kříže a při západu slunce zaživa zapáleni
8
, aby jako pochodně
prozařovali noc."
9
Tak Nero sloučil tři nejtěžší tresty starověku: ukřižování, zapálení zaživa a předhození
šelmám. Vskutku, v tradici římského práva, jak vyplývá z tvrzení Julia Paula, existovaly
tři nejkrutější popravy
10
: na prvním místě se uvádí ukřižování (crux), na druhém pak
upálení (crematio) a na třetím stětí (decollatio). V některých pramenech je stětí nahrazeno
odsouzením k předhození šelmám (damnatio ad bestias). Mezi zločiny, které se trestaly
ukřižováním patřily: útěk před nepřítelem, vyzrazení státního tajemství, podněcování ke
vzpouře, vražda, věštba, týkající se prosperity panovníků (de salute dominorum), noční
bezbožnosti (sacra impia nocturna), magie (ars magica), závažné falšování závěti
11
.
Trest ukřižováním se pro svou krutost nevynášel nad příslušníky vyšších společenských
tříd (honestiores), ale téměř výlučně se týkal pouze členů nižších tříd (humiliores). Proto
nemohli být k tomuto trestu smrti odsouzeni římští občané. Takový zločin pranýřoval u
Verra už Cicero, když jej vinil, že dal v Messině ukřižovat římského občana P. Gavia;
současně jej obvinil z toho, že uchránil trestu smrti ukřižováním několik otroků, kteří byli
k tomuto trestu odsouzeni "dle zvyku předků" (more maiorum)"
12
. Ukřižovat římského
občana se tedy považovalo za zločin; bylo však povinností ukřižovat otroky, podezřelé ze
vzpoury. Ovšem ne vždy tomu tak bylo. Zběhové, i přesto, že byli římskými občany,
vzhledem ke svému závažnému zločinu zrady (perduello), protože přeběhli k nepříteli
(transfugae ad hostes), byli zbaveni občanských práv a proto mohli být potrestáni
ukřižováním. V každém případě se však tento trest považoval za "nedůstojný římského
občana a svobodného člověka"
13
. Navíc "samo slovo kříž mělo být vzdáleno ne toliko
osobám římských občanů, ale i jejich myšlenkám, očím a sluchu"
14
.
7
De bello iudaico 5,449-451.
8
'aut crucibus adfixi atque flammati'.
9
'ubi defecisset dies, in usum nocturni luminis urerentur'.
10
"Summa supplicia sunt crux, crematio, decollatio", Sententiae 5,17,2.
11
Srv. J. Paulus, tamtéž 5,19,2; 21,4; 26,3,16).
12
In Verrem 2,5,9-13,12.
13
'indigna cive romano atque homine libero', Cicero, Pro Rabirio, 5,16.
14
'nomen ipsum crucis absit non modo a corpore civium romanorum, sed etiam a cogitatione, oculis, auribus', tamtéž. Hrůza a potupa ukřižování vysvětlují i docela kuriózní skutečnost, že totiž u většiny
latinských spisovatelů se o kříži a ukřižování mluví jen zřídka či dokonce vůbec: toto téma
bylo odporné a málo "vznešené". M. Hengel o tom poznamenává:
"Ukřižování bylo zejména v římské době téměř všude známé a rozšířené, avšak vzdělané vrstvy se
od této praxe raději distancovaly, a obecně ji přecházely mlčením".
15
Peršané byli v dějinách zřejmě prvním národem, který začal praktikovat křižování: tento
způsob popravy měl pravděpodobně náboženský smysl - tělo odsouzence se nedotýkalo
země, jež byla zasvěcena Ormuzdovi, a ta proto nebyla znesvěcena. Od Peršanů pak přešlo
k Řekům, do Kartága a posléze k Římanům. Kartaginští trestali ukřižováním své generály
a důstojníky, kteří byli poraženi ve válce anebo vystupovali jako příliš nezávislí. Nejčastěji
se však křižování používalo jako prostředku k podrobení odbojných měst či k přinucení
obklíčených měst ke kapitulaci, k podmanění vzpurných oddílů či vzdorujících provincii.
Tak tomu bylo například v případě Tyru, obsazeného Alexandrem, který nechal ukřižovat
2000 jeho obyvatel; v případě Jeruzaléma v době Titova obléhání anebo v Cantabrii
(provincii na severu Španělska), která se vzbouřila proti Římu.
Podle římského práva se totiž vzpurní podřízení nepovažovali za "nepřátele" (hostes),
nýbrž za "lupiče" (latrones) a "zbojníky" (lestai): proto nezasluhovali, aby se s nimi
jednalo jako s nepřáteli, nýbrž jako se zločinci, přičemž tresty smrti, které jim náležely
bylo ukřižování nebo předhození šelmám (bestiis obici). Dle názoru různých římských
právníků, měli být proslulí lupiči (famosi latrones) křižování, pokud možno, na místě, kde
se dopouštěli zločinů
16
. Pro křižování "zbojníků", kterými většinou bývali otroci, kteří
uprchli svým pánům a stávali se tak velkým nebezpečím pro obyvatelstvo - o "nebezpečí
zbojníků (kindynoi lêstôn)" mluví také svatý Pavel (2Kor 11,26) -, se obvykle volily ty
nejfrekventovanější cesty, aby je mohlo vidět co nejvíce lidí a pocítit strach:
"Aby podívaná odradila ostatní od podobných zločinů a byla útěchou příbuzným a blízkým těch,
kdo byli zavražděni".
17
Rozsudek ukřižování, vynesený nad vzbouřenci, lupiči a zbojníky, se netýkal pouze
jejich těl, nýbrž i jejich duší: podle tehdejšího smýšlení se zastával názor, že duše těch,
kdo zemřeli násilnou smrtí - naraženi na kůl, sťati, ukřižováni, a kteří se obvykle ani
nepohřbívali - jsou vyloučeny z pekel, neboli říše zemřelých a potulují se sem a tam ve
formě různých zlověstných přízraků a přeludů, aniž by došly odpočinku.
V řecko-římském světě bylo ukřižování trestem pro vzbouřence a lupiče, ale také
typickým trestem otroků. Vskutku se nazývalo 'servile supplicium' ('trestem otroků').
Zřejmě kvůli jeho krutosti jej Cicero nazval "nejkrutějším a nejstrašnějším trestem, jaký
vůbec může být"
18
; a ještě před ním Plautus 'úděsný kříž"
19
. To, čím se však zvláště
ukřižování vyznačovalo, bylo jeho sepětí s otroctvím. Proto Cicero spojuje dvojí aspekt -
nejzažší krutost a trest, vlastní otrokům - když definuje ukřižování jako "nejkrutější trest,
který se ukládá otrokům"
20
.
15
M. Hengel, Crocifissione ed espiazione, Brescia, Paideia, 1988, 73.
16
srv. Dig. 48, 19, 28,15).
17
Tamtéž.
18
'crudelissimum taeterrimumque supplicium', In Verrem 2,64,165.
19
'maxuma mala crux', Poenulus 347.
20
'servitutis extremum summum que supplicium', In Verrem 5,66,169. Proč byl tento nesmírně krutý trest vyhrazen zcela zvláštním způsobem právě otrokům?
Tak to vyplývá např. z Plautových komedií či z děl Cicerona, Tita Livia, Valeria Maxima
či Tacita, který uvádí, že Vitellius "stihl zpustlého podvodníka trestem, vyhrazeným
otrokům"
21
, a o jistém Aziatovi říká, že "své nešlechetné vládnutí odčinil potrestáním
otroků"
22
. Proč ale existovalo v Římě i v jiných velkoměstech impéria - jak čteme u Tacita
-, "místo vyhražené popravám otroků"
23
, kde se tyčilo množství křížů (v Římě se toto
"popravčí údolí" nacházelo na Campo Esquilino)
24
?
Důvodem byla skutečnost, že vzpoury otroků představovaly pro republikánský a
císařský Řím veliké nebezpečí. Římská civilizace spočívala na otroctví: otroci pracovali na
rozlehlých panstvích vznešených Římanů a konali veškeré služebné práce v jejich
palácích. Otroci rovněž vykonávali všechnu manuální práci: těm nejschopnějším byly
svěřovány administrativní a výchovné úkoly. Pro Řím by tedy ztráta či dokonce pouhé
snížení počtu otroků znamenalo zkázu. Ukřižování tedy bylo pro otroky strašlivým
napomenutím, aby se nepokoušeli vymanit z otroctví. Co platilo pro Římský stát, platilo i
pro jednotlivé vysoce postavené rodiny a střední vrstvy: ztráta otroků by je přivedla ke
zkáze. Proto stát uděloval "hlavě rodiny" (paterfamilias) moc trestat ukřižováním otroky,
kteří by se vzbouřili svému pánu či pokud by se dopustili závažných zločinů (mnohdy
však ani nešlo o nikterak závažné přestupky).
Otrok - podle římského smýšlení - totiž nebyl člověkem, ale "věcí", s níž mohl najitel
nakládat jak uznal za vhodné. Juvenál (50/65-140 po Kr.), uvádí v jedné ze svých satir
rozhovor mezi římskou matrónou a jejím manželem, který dal ukřižovat jednoho ze svých
otroků:
"Tento otrok na kříž!" - Ale jakého zločinu se dopustil, že by zasluhoval takový trest? Kde jsou
svědkové? Žalobce? Poslechni tedy: nezkoumá se nikdy příliš, pokud jde o smrt člověka!" - "Ach,
bláznivá! Copak otrok je snad člověkem? Nechť, nedopustil se ničeho! Ale já tak chci, a tak
přikazuji! Jako důvod stačí má vůle.!"
25
Obava ze vzpour otroků vedla k tomu, že ve II. století př. Kr. se v Itálii přehnaně
uchylovalo k tomuto 'servile supplicium' ukřižování. Appianus píše, že po definitivním
poražení Spartaka, který v roce 73 př. Kr. zorganizoval povstání otroků proti Římu, nechal
vítězný Crassus pověsit na kříže 6000 zajatců podél Via Appia, mezi Capuou a Římem
26
.
M Hengel dodává:
"Přísné užívání 'servile supplicium' ukřižování bylo důsledkem panického strachu ze vzpour otroků:
zvláště pak v Itálii, protože v době římského 'imperializmu' po druhé punské válce, byla země
zásobena velkým počtem otroků, kteří pracovali na římských panstvích. Je tedy pochopitelné, že
tato obava mnohdy přerůstala v nenávist".
27
V židovském světě se křižování používalo za vlády Hasmoneovců, která začala po
vzpouře Makabejských (II. stol. př. Kr.) do roku 63 př. Kr., kdy Pompeius dobyl Palestiny.
Tak Alexandr Janneus nechal ukřižovat 800 židů, zřejmě farizeů
28
. Herodes od tohoto
21
'sumptum de eo supplicium in servilem modum', Hist. 2,72,2.
22
'malam potentiam servili supplicio expiavit', Hist. 4,3,2.
23
'locus servilibus poenis expositus', Ann. 15,60,1.
24
Srv. Ann. 2,32,2.
25
'O demens, ita servus homo est? Nil fecerit, esto. Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas!', Satirae 6, 219ss.
26
Srv. Bellum civile 1,120.
27
Srv. Crocifissione ed espiazione, 93.
28
J. Flavius, De bello iudaico, 1,97s; Antiquitates iudaicae 13, 380-383. trestání ustoupil - nikoli však kvůli lidštějšímu smýšlení, ale proto, aby se distancoval od
počínání Hasmoneovců. Poté, co se Římané přehnaně uchýlili k tomuto trestu, aby
potlačili židovskou vzpouru, nebyl trest ukřižování už nikdy na území Palestiny uložen.
Tím spíše, že na něm spočívalo Boží odsouzení. V Deuteronomiu se totiž říká:
"Dopustí-li se nějaký člověk zločinu, za který zasluhuje smrt, a ty jej odsoudíš k smrti a pověsíš na
strom, nenecháš jeho mrtvolu na stromě přes noc, ale pohřbíš jej týž den, protože ten, kdo je
pověšen, je zlořečený Bohem, a ty neposkvrníš zemi, kterou ti dává v dědictví Hospodin, tvůj Bůh!"
(Dt 21,22-23)
To také vysvětluje, proč prvotní křesťanské kázání o "ukřižovaném" Mesiáši vzbudilo u
židů "pohoršení": jak by mohl být Mesiáš "ukřižovaný", tedy Bohem "zlořečený"?
Je třeba také uvést, že židovský zákon nepovažoval zavěšení na strom za trest smrti,
nýbrž za přídavný trest. Používal se totiž pro modloslužebníky a rouhače, kteří byli
ukamenováni a teprve potom - jako mrtví - pověšeni. Jeho trestní charakter spočíval v tom,
že ukamenovaný člověk, pověšený na strom, nese pečeť "Božího zlořečení".
Jak probíhalo ukřižování? Obecně mu
předcházelo bičování, jež Horatius
nazývá 'strašlivým' a dodává, že ti, kdo
jej podstoupili, umírali
29
. K bití
odsouzence se používalo 'flagellum',
což byl bič tvořený různými řemínky,
provazy s uzly či řetízky, na jejichž
konci byly upevněny kůstky a olověné
kuličky. Dle římského práva nebyl
stanoven limitní počet ran, takže často
docházelo k tomu, že bičovaná osoba
pod ranami zemřela. Avšak židovský
zákon stanovil jejich počet na 40,
přičemž farizeové - z obavy, aby limit
nebyl překročen - snížili tento počet na
39. Krutost bičování závisela na
hrubosti katů, bylo však potupné i to, že
bičovaný byl vystaven hanebnému
svlečení ze šatů a přivázán ke kůlu či
sloupu.
Po bičování byl odsouzenec k trestu
ukřižováním veden na místo popravy:
na ramenou si musel nést patibulum
nebo supplicium a na krk mu byla připevněna cedulka, na níž stálo jeho jméno a důvod
odsouzení. Musel procházet nejfrekventovanějšími ulicemi, aby u kolemjdoucích
vzbuzoval strach a on sám tak byl co nejvíce potupen. Také k popravě se vybíralo
vyvýšené a frekventované místo. Když na něj odsouzenec dorazil, byl přivázán anebo
přibit hřeby na patibulum; poté byl vyzdvižen na vertikální kůl (stipes), který byl pevně
ukotven do země pomocí provazů, žebřů nebo jen ručně - byl-li kříž nízký, a na něj
upevněn; potom se na vertikální břevno přibíjely nohy odsouzence dvěma hřeby, někdy se
29
Satirae 1,2,41.
BIČOVÁNÍ, Caravaggiovšak nohy dávaly přes sebe a přibíjely pouze jedním hřebem. To vše je vyjádřeno větou:
odsouzenec upevněný na příčné dřevo a vyzdvižen na kříž
30
. Uprostřed vertikálního kůlu
byl uchycen dřevěný hrot (aculeus), na němž mohl odsouzenec obkročmo sedět: odtud
výraz "být posazen na kříž". Křesťané tento 'aculeus' pominuli vzhledem k nevhodnému a
obscénnímu aspektu, který mohl vzbuzovat.
Kříž byl zpravidla spíše
nízký, asi v úrovni
člověka a to jak kvůli
pohodlí vojáků, tak také
proto, aby dravé šelmy
mohly snadno roztrhat
těla odsouzenců, neboť
tito byli kromě ukřižování
"odsouzeni k rozsápání
šelmami"
31
. Vyšší kříž se
dělal v případě, že se
chtělo docílit co největší
potupy odsouzence tím,
že jej bylo zdaleka vidět a
byl tak vystaven
posměchu a potupám lidí.
Dříve než odsouzence
pověsili na patibulum, byl
svlečen ze šatů a v nahotě vystaven pohledům kolem jdoucích. Sundali mu rovněž tabulku
s důvodem odsouzení, kterou měl na krku a připevnili ji na vertikální kůl nad jeho hlavu,
aby si ji kdokoli mohl přečíst. Tak měl být odsouzenec zbaven veškerého vzhledu
právnické osoby, "lidskosti", potupen na těle, strašlivě zohaveném; na cti, protože trest
ukřižování se vynášel nad otroky, zběhlíky, lupiči; a také potupen v lidské důstojnosti,
když byl nahý vystaven
pohledům a hrubým
urážkám lidí.
Smrt ukřižovaných
byla nejen hrozně
bolestná, ale současně i
velmi pomalá, neboť
viseli na kříži až několik
dní: kromě přibití hřeby
měli velké obtíže s
dýcháním, žízeň -
vzhledem ke ztrátě krve,
dehydrataci organizmu a
potu, štípal je dotěrný
hmyz a jejich těla se
stávala kořistí šelem a
30
'patibulo suffixus in crucem tollitur'.
31
' damnati ad bestias'.
KORUNOVÁNÍ TRNÍM, Caravaggio
Kaple ukřižování na Kalvárii dravých ptáků. Jakmile ukřižovaný zemřel, byl ponechán v rozkladu na kříži jako potrava
dravé zvěři. Neměl právo na pohřbení, vyjma případů, kdy příbuzní dostali mrtvolu, aby ji
pohřbili. Nedovolení pohřbu bylo dodatečným trestem.
Pro nás už je skoro nepochopitelné, čím bylo pro antický svět upření pohřbu: znamenalo
to naprostou profanaci osoby zločince, jemuž nemělo být dopřáno klidu v 'šeolu', říši
mrtvých, z něhož jej vyloučila už násilná smrt, ke které byl pro své zločiny odsouzen:
"duše ukřižovaných, sťatých či šelmám předhozených zločinců jsou vyhoštěny z
podsvětí"
32
. Trest smrti ukřižováním zrušil až císař Konstantin.
Ježíšovo ukřižování se nikterak nelišilo od způsobu, jakým se tento rozsudek obvykle
vykonával. Poté, co jej Pilát odsoudil k smrti, dal jej zbičovat podle římského zvyku, čili
bez stanovení počtu ran; pak si z něj římští vojáci tropili posměch, když jej korunovali
trním na krále. Nato mu vložili na ramena patibulum, které - vzhledem k předchozímu
mučení nebyl schopen sám nést, takže
přinutili jistého Šimona z Kyrény, který se
vracel z pole, aby mu s ním pomohl. Když
došli na pahorek, zvaný Golgota, sundali
mu z krku tabulku, na které bylo napsáno
jeho jméno (Ježíš Nazaretský) a důvod
odsouzení (Král židovský). Pak mu dávali
pít narkotický nápoj, namíchaný z vína a
myrhy, kterým ženy z vyšších
jeruzalémských vrstev předkládaly
odsouzencům, aby ztlumily jejich bolesti.
Nato ho svlekli ze šatů, přibili na patibulum
a to vztyčili a upevnili na stipes, zasazený
do země. Nakonec na stipes přibili nohy -
zřejmě jedním hřebem a nad hlavu mu dali
nápis s odsouzením. Spolu s Ježíšem byli
ukřižování i dva zločinci, jejichž kříže byly
vztyčeny jeden po jeho pravici a druhý po
levici. Je pravděpodobné, že Ježíšův kříž
byl vyšší než obvykle, protože voják musel
houbu namočenou do octa narazit na tyč,
aby utišil jeho žízeň (Mk 15,36):
Jeden z nich (vojáků) odběhl, namočil houbu do
octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát
pít...".
Ježíšova agónie na kříži byla krátká,
neboť trvala jen tři hodiny. Protože dle
ustanovení Deuteronomia - "Zlořečený, kdo
visí na dřevě" - by přítomnost ukřižovaného
znesvětila slavení Paschy, urychlovala se smrt odsouzenců zpřerážením nohou. Avšak
Ježíšovi - který byl k Pilátovu údivu už mrtvý, nezpřeráželi kosti, ale jeden z vojáků mu
pouze kopím probodl bok. Jeho mrtvola nebyla vhozena do společného hrobu, jak to
32
'Scelestae quaquae animae inferis exsulant', Tertulián, De anima 56,8-57,3;CC 11,864s. bývalo zvykem, ale předána Josefovi z Arimatie, který výslovně požádal Piláta, aby mohl
Ježíšovo tělo uložit do své hrobky.
Tyto historické informace o ukřižování nám pomáhají chápat, jak muselo být pro
učedníky obtížné hlásat křesťanské poselství o Ježíšovi, a jak bylo těžké jeho přijetí ze
strany židů a pohanů. Historik se proto oprávněně táže, jak mohlo mít prvotní křesťanství
vůbec úspěch, a zda není třeba přijmout či alespoň tušit nadpřirozený zásah, který
křesťanská víra nazývá "moc Ducha svatého".
Když se o kázání zmiňoval svatý Pavel, napsal křesťanům do Korinta:
"Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Ježíše Krista ukřižovaného.
Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo
pohané, pro ně je Kristus Boží moc a Boží moudrost". (1Kor 1,22-24).
Svatý Pavel si byl dobře vědom, že nehlásá to, co od něj židé či pohané očekávali. Židé po
něm totiž chtěli divy a velkolepé zázraky, jaké znali ze svých bohatých dějin, a které by
dovolily považovat Ježíše za za Božího posla a proroka - podobně jako už po Ježíšovi
"Mistře, chceme od tebe vidět znamení" (Mt 12,38). Řekové, pro něž je nejvyšší hodnotou
moudrost, hledali nové učitele moudrosti. Pavel však nemůže ani židům ani pohanům
představit jinou řeč, než "slovo kříže" (ο λόγος ο τού σταυρού; 1Kor 1,18), které je
"bláznovstvím" (μωρία).
Proč "bláznovstvím"? Protože Pavel pohanům hlásá, že Ježíš je Boží Syn a Spasitel
lidstva od hříchu a smrti. V tom spočívá "bláznovství" jeho kázání: jak může být Božím
Synem jakýsi "ukřižovaný" žid - čili římskou autoritou odsouzený k trestu smrti na kříži,
ke smrti, která byla vyhrazena vzbouřeným otrokům, zatvrzelým zločincům a vzpurným
poddaným, - tedy smrti nejen nesmírně kruté, ale současně i velmi potupné? Jak může být
Spasitelem lidí muž, který nejenže nedokázal zachránit sám sebe od tak hanebné smrti na
kříži, a který tedy nezemřel jako hrdina, nýbrž jako opovrženíhodný a ubohý zločinec?
Na Ježíšově smrti není vskutku zjevně nic obdivuhodného a hrdinského: i Sokrates byl
odsouzen k smrti, ale s jakou vznešeností a hlubokou jasnozřivostí přijímá číši jedu a
rozmlouvajíc se svými žáky - když nabádá Fedona, aby přinesl Esculapiovi v oběť
kohouta, a tak byl vysvobozen od zla života, - očekává smrt! Ježíš však umírá sám,
opuštěn svými učedníky a jedním z nich dokonce zrazen: umírá strašlivě zbičovaný,
posmívaný římskými vojáky jako trním korunovaný král a tupen představiteli židovského
národa jako falešný mesiáš:
"Mesiáši, izraelský králi! Sestup teď z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kteří byli
ukřižováni spolu s ním. (Mk 15,32),
umírá, vystaven nahý posměchu kolemjdoucích, volajíc "mocným hlasem: Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15,34). Na této smrti nenajdeme ani náznak smrti
moudrých, kteří podle morálního smýšlení stoicizmu musí čelit smrti "netečností"
(apatheia) a "ctností" (areté)., neboli vnitřní průzračností a neochvějností.
Je-li pro řecko-římský svět, k němuž se Pavel obrací, "slovo o kříži" "hloupostí" a
"bláznovstvím", pak pro židy, jejichž komunity byly rozptýleny v helénském světě, a
kterým jako první přinesl evangelium Ježíše Krista, je slovo o kříži "pohoršením". Proč
"pohoršením", nebo doslova "kamenem úrazu", který jim brání uvěřit v Ježíše Krista? V
čem toto "pohoršení" spočívá? V tom, že Pavel hlásá "ukřižovaného Mesiáše":
"my kážeme Krista ukřižovaného (Christon estaurómenon)" (1Kor 1,23). Pro židy totiž bylo nepřijatelné, aby Mesiáš - Bohem vyvolený a poslaný, aby vysvobodil
jeho lid z rukou nepřátel - umřel jako otrok a opovrženíhodný zločinec, navíc nejkrutější a
nejpotupnější smrtí, jak si lze vůbec představit. K tomu přistupovala i skutečnost, že na
každém, kdo visel na "potupném dřevě kříže" spočívalo Boží zlořečení, jak čteme v
Deuteronomiu (Dt 21,22-23), a jak jsem se už výše zmínil. Nejvýznamnější mužové
izraelského národa a lidé Bohu blízcí zemřeli se ctí a sytí dnů. V Tóře je sice několik
nepochopitelných případů lidí věrných a Bohu milých, kteří předčasně zemřeli v boji, jako
zbožný král Jozijáš, raněný v bitvě u Megida (r. 609 př. Kr.), když vytáhl proti
egyptskému faraónovi Nekaovi, protože "Bůh dává vítězství svému Pomazanému
(Mesiáši)". Jak by tedy mohl být Boží Mesiášem "ukřižovaný" a tak potupně umírající,
odsouzený k tak hanebné smrti, protože jej obvinili jednak z toho, že mluvil proti Tóře a
proti chrámu, nejposvátnější instituci židovství, tak ze vzpoury proti římské moci?
"Bláznovství" a "pohoršení" Ježíšovy smrti na kříži bylo o to větší, že Pavel hlásal, že
Ježíšova smrt, přestože byla tak strašlivá, byla smrtí "vykupitelskou".
Tvrdil totiž, že Mesiáš-Ježíš zemřel, aby usmířil hříchy všech lidí:
"Kristus zemřel za naše hříchy ve shodě s Písmem, byl pohřben a třetího dne vzkříšen podle Písem"
(1Kor 15,3-4).
Ježíš zemřel za jiné hříšníky: jeho smrt tedy byla "zástupná", "na místo" a "ve prospěch"
hříšných lidí, tedy těch, kdo byli Bohu vzdáleni a nemohli mít k Němu přístup. Jeho smrtí,
kterou nespravedlivě zapříčinili lidé, ale kterou Bůh připravil a zamýšlel ve svém
nevyzpytatelném plánu vykoupení lidstva z hříchu a smrti, došlo ke smíření lidí s Bohem,
a lidem tak byla darována spása. Bůh sám "vložil" Ježíše do rukou hříšníků, aby jej tito
svobodně a dobrovolně odsoudili k smrti; ale po třech dnech jej vzkřísil k novému životu,
dal mu jméno "Pán" /Kýrios/ a posadil ho po své pravici jako krále vesmíru a soudce
živých i mrtvých.
Tato Pavlova tvrzení, která načerpal u první křesťanské komunity v Jeruzalémě, byla
pohoršením a bláznovstvím nejen pro pohanské Helény, ale i pro židy. U vzdělaného
posluchače pohanského světa
"muselo toto křesťanské kázání o ukřižovaném mesiáši vzbuzovat odpor jak z hlediska etického, tak
i morálního; je totiž v rozporu s povahou božství, jejíž pojem vytříbila filozofie. Nová nauka o spáse
tak obsahovala pasáže, které lze z tohoto pohledu nazvat nejen barbarskými, ale také nerozumnými
a přehnanými; současníkům se musela jevit jako temná či dokonce bláznivá pověra. Nešlo o smrt
hrdiny dávných časů, prodchnutou náboženským světlem, nýbrž o smrt židovského řemeslníka z
nedávné minulosti, který byl odsouzen jako zločinec a jemuž se připisovala minulá i přítomná spása
všech lidí".
33
Kázání o "vykupitelské" smrti mesiáše-Ježíše byla pohoršlivá rovněž pro židy. Na jedné
straně podle mesiánských představ židovství, nemohl Mesiáš umřít potupnou smrtí tak, jak
zemřel Ježíš, neboť by byl Mesiášem "zlořečeným od Boha", což bylo nepřijatelné a
absurdní; na druhé straně, Tóra nebyla nakloněna "smrti pro druhé":
Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen
pro vlastní hřích. (Dt 24,16).
V židovství existovala pouze osobní odpovědnost:
"každý zemře pro svou vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby"
33
M. Hengel, o.c., str. 176. říká se u Jeremiáše (31,30) a Ezechiel napomíná
"Ten, kdo zhřešil musí umřít; syn nebude pykat za otcovu nepravost, ani otec za nepravost synovu.
Spravedlivému bude připočtena jeho spravedlnost a svévolníkovi jeho zvůle" (18,20).
Je významné, že ani Mojžíšova přímluva nedokáže zabránit tomu, aby Hospodin potrestal
lid za to, že si ulil zlaté tele:
"Můžeš jim ten hřích odpustit? Ne-li, vymaž mě z knihy, kterous napsal". Ale Hospodin Mojžíšovi
odpověděl: "Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil. Ale ty nyní jdi a veď lid, jak jsem ti
řekl. Hle, můj anděl půjde před tebou. avšak v den mého navštívení je potrestám za jejich hřích".
Hospodin stihl lid, protože si ulil zlatého býčka. (Ex 32,33-35)
Nyní tedy chápeme, na jak závažné překážky naráželo - a dodnes naráží u věřících i
nevěřících - prvotní křesťanské kázání o "ukřižovaném Mesiáši, který zemřel za hříchy
všech lidí". Pouze zvěst o tom, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, usadil po své pravici ve slávě
a dal mu nové jméno "Pán", - pomohlo překonat všechny tyto překážky. Jedině vzkříšení a
oslavení ukřižovaného mesiáše, které vykonal Bůh ospravedlňovaly pohoršení a
bláznovství kříže a dávaly jim "vykupitelský smysl. Bůh totiž ve svém tajemném plánu
spásy lidí "vydal" svého Syna, mesiáše Ježíše, na smrt kříže, aby svou poslušností Otcova
plánu a svou láskou k Otci a k lidem, splatil jednou provždy hříchy lidstva a ve své
nevinné krvi smířil lidi s Bohem. V Božím nevyzpytatelném plánu tedy bylo třeba, aby
mesiáš vykoupil lidi tím, že na sebe vezme jejich hříchy a podstoupí smrt, která je trestem
za hřích; bylo proto nutné, aby skrze krutou a potupnou smrt kříže sestoupil do hlubin zla.
Ale právě tímto sestupem "do pekel", měl pokořit smrt, a to nejprve on sám a pak i všichni
lidé, takže povstal z říše smrti a hříchu a dostal nové jméno, které je nade všechno jméno"
(Flp 2,9), totiž božské jméno "Pán".
"Ukřižovaný mesiáš" je tak
"vzkříšeným a oslaveným Pánem", čímž
je oslabena, ne-li smazána, potupa a
pohoršení kříže. To je podstatné jádro - i
když nejtěžší - postoje víry, který je věřící
povolán zaujmout: křesťanská víra je
zásadně poznamenána křížem a
zmrtvýchvstáním.
Nejúčinnější odpovědí na "pohoršení"
kříže je skutečnost, že celé drama
Ježíšova utrpení a jeho smrti bylo
podstoupeno "z lásky". Bůh tak miloval
lidi, že k tomu, aby je zachránil, neušetřil
ani to, co mu bylo nejdražší - svého Syna Ježíše -, ale vydal ho za nás časné smrti, jako
"výkupnou oběť", aby je vysvobodil ze smrti věčné. Ježíš tak miluje Otce, že se stal
"poslušným až k smrti kříže"; a tak miloval lidi, že sestoupil až do propasti smrti - a jaké
smrti! - aby na sebe vzal odsouzení, které pro svůj hřích zasluhovali, aby je tak vykoupil
(On, nevinný). Takto, ve světle Otcovy lásky k lidem a Ježíšovy lásky k lidem, lze dát
odpověď na pohoršlivé drama Ježíšovy smrti na kříži. Právě v tom však spočívají obtíže
lidí: totiž uvěřit lásce, jejíž nejvyšší důkaz spočívá v bláznovství kříže. Toto bláznovství
kříže je ve skutečnosti bláznovstvím lásky, a proto je dokáže pochopit jen ten, kdo ví, co
znamená milovat.